Prolog - Město Diagor

Prolog
 

Byl příjemný večer a nad městečkem Diagor, na hranicích dvou prapodivných a navzájem nesnášejících se velmocí, padala tma. Ulice byly liduprázdné a tiché. Lampy zde nebyly a jenom pár světel, které zářily jen z některých domů, činily ulice viditelné. Lidé zde žili ve strachu z nájezdníků sousedního státu.

Ozval se hromový smích a ze zchátralé hospody bez oken začala znít muzika a křik lidí, co vyprávěli své zážitky. „Pak jsem ho chytil za tu jeho koženou bundičku, přitáhl si ho blíže a pořádně ho propleskl!“ Ozval se hromadný jásot a povzbuzování, aby pokračoval. „Pak jsem si ho otočil a pořádně ho nakopl! A povídám mu Utíkej za maminkou chlapečku! a to jste měli vidět jak pelášil odsud!“ Opět jásot a k tomu hromadné připití nejlepším pivem co tu měli. Do vzduchu vyletěla ruka šestnáctiletého chlapce. „Copak by jsi chtěl?“ Zeptal se ho spíše široký než vysoký muž s vlasy a vousy až po břicho.
,,Jak vypadal?“ ozval se jeho jemný hlas.

„Ještě nikdy jsem neviděl hůř oblečeného člověka.“posmíval se.

„Já bych se rozhodně nesmál,“ varoval ho chladný hlas z kouta hospody. Tak chladný, že všichni okamžitě ztichli.
,,A proč ne? Nemá to žádný účel, pouze a jen ke smíchu.“

„Vážně? A proč?.“

„Kožená bundička s rovným límcem nahoru a pod ní nic a…“

„Že pod ní nic nemají?“ skočil mu do řeči tak ostře, až zamrazilo.

„Ne, nemají. Vůbec nic, viděl jsem to u toho co jsem od sud vyhnal. A na památku si nechal tohle.“ Vytáhl z kapse kus límce a hospodou se rozlehl hromadný úžas.

„Potkal jsi učně nájezdníku krále Mirela.“ V hospodě vzrostl strach natolik, že by se dal krájet. „Učni mívají jenom oblečení. Ale nájezdníci, to je jiná elita. Ti mají ještě pláště plné různých zbraní, pod bundou železné pláty a pod kalhotami chrániče. Suspenzor je samozřejmost.“ Hospodou se rozlehl smích. „Moc bych se nesmál. V tuto chvíli je jejich hlava a krk jediná slabina. A to jsem vám ještě neřekl o kápi vyztužené železnými pláty.“ Rozlehlo se hrobové ticho, které trvalo snad věčnost.

„V tom ale musí být hrozně pomalí,“ ozval se statečně mladík.

„Pojď blíže,“ promluvil mrazivým milým hlasem. Mladík se přiblížil o pár metrů a prohlédl si ho. Vysoký muž schopný boje v kožené zbroji a s pláštěm se staženou kápí do obličeje. „Pojď a přisedni si,“ vyzval ho.

„Co jste zač?“

„Mě znát nemusíš,“ odsekl. „A ano, normální člověk by v té zbroji byl pomalý. Ale oni nejsou normální lidi. Jsou prokletí. Ani mrtvý ani živí.“

„Ale jděte,“ uchechtl se. „Toto je jenom v pohádkách o upírech.“

„Měl by jsi dokázat rozeznat pohádku od reality a příležitost na to budeš mít. Díky našemu statečnému pánovi,“ kývnul bradou na podnapilého vyprávěče, na kterém byla vidět hrůza.

„Co tím chcete říct?“ zeptal se roztřeseným hlasem mladík.

„Co nejrychleji se tu schovej,“ poradil mu a on neváhal a rychle běžel pod pult. Během chvilky se rozletěly dveře a do hospody vstoupili dva nájezdníci. Na tolik vysocí a ramenatí, že se nevlezli ani do dveří na výšku a vedle sebe už vůbec ne. Stáli asi metr před dveřmi a všem bylo jasné, že pokus o útěk by byl zbytečný. Vyzařovalo z nich čiré zlo a někoho hledali. Mezi nimi prošel o tři hlavy menší nájezdník bez kápě, pláště a kusu límce. Rozhlídl se po hospodě a když našel tak zdvihl ruku a ukázal prstem. Ukazováček mu mířil přímo na muže co vyprávěl historku o tom, jak ho odsud vyhnal. Rozklepal se a chystal se škemrat o život. Začal klesat na kolena, když se nájezdníci stále blížili a stahovali kápě.

Vzduchem zasvištěla letící vrhací dýka a švih meče. Malý nájezdník se sesul k zemi s dýkou ve srdci a jednomu z velikánů spadla hlava. Druhý nasadil kápi takovou rychlostí, jakou by nezvládl žádný člověk. Ozvalo se odrazení čepele od železných plátů, následně záblesk ve vzduchu a poslední z těch tří měl zabodnutý meč do hrdla směrem do hrudi. Ostří pomalu vyjelo ven a nájezdník s chraplavým bubláním v hrdle padl na zem. Byl to muž z rohu hospody, co čekal na pravou chvíli, kdy si nájezdníci sundají kápě. Došel k pultu a pomohl mladíkovi vstát.

„Proč jsem se měl schovat?“ zeptal se ho.

„Protože jsi mladý a hloupý,“ odpověděl prostě. „Neříkej, že jsi neuvažoval nad útěkem“ dodal, když viděl jeho tázavý pohled a on přikývl.

„Už můžete být v klidu, žádní další nepřijedou,“ rozhlédl se po hospodě. Otřel si do pláště krev ze zbraně, uschoval ji do pochvy a chystal se odejít, když najedou se zastavil ve dveřích. „Tu dýku si můžeš nechat na památku,“ oslovil klečícího muže, co se chystal škemrat o život a ukázal na dýku v mladém nájezdníkovi. Ten se vzpamatoval a vyškrábal se na nohy.

„Co jsi zač?“ zeptal se ho rychle, jak jen mohl. Ten se jen na něj díval a zvažoval odpověď. Pak se otočil a se slovy „Jmenuji se Drapton,“ odešel pryč.

Hipi