Prolog: Kovářka

Byl parný letní den a rozhodně se neschylovalo k dešti. Čmeláci bzučeli na polích a zatímco se tráva všude kolem zmučeně ohýbala k zemi, slunce pomalu putovalo po obloze k západu, ke kopcům, které ohraničovali území Dathu. První červánky na obzoru už hlásily soumrak a rolníci posklízeli své náčiní a vydali se domů. Pole opustila i ta poslední živá duše a všude se rozlehlo významné ticho. Najednou se ozval zvuk, který narušil křehkou rovnováhu s přírodou. Jako na znamení se ozval cvrkot cvrčků, šelest trávy, křik ptáků kroužících vysoko po obloze. Tím zvukem, který je probudil z letargie, bylo slabé pískání.

 Dann kráčela polem a rytmus, kterým pískala, podtrhovalo hlasité křupání sklizených klasů, po kterých tu zbylo tvrdé strniště. Byla to vysoká žena se světlými vlasy- až nepřirozeně světlými- a hezkou oválnou tváří. Její oči barvy leštěné oceli těkaly kolem a snažily se najít úkryt ke spánku. Nějaké místo pro tábořiště by se hodilo, pomyslela si. Přidala do kroku a s větším potenciálem začala pískat. Za svižné chůze si urovnala kožený vak přehozený přes záda, aby jí nespadl. Bylo to chatrný uzlíček věcí, které jí v životě zbyly, jen malé dědictví, které si nesla s sebou.

Těsně před soumrakem došla k městu. Dath byla kamenná pevnost, se třemi hradbami ve třech různých výškách. Nyní se nacházela u té největší, po které rázovala hlídka sem a tam a vrhala na ni nevrlé pohledy. Rychle prošla branou, se vztyčenou hlavou, a ignorovala podezřívavé pohledy městských stráží. Dath bylo svobodné město, mohl si tam přece chodit každý. Zamířila přes malá obdělávaná políčka, po udusané cestě, kudy jezdily kupecké karavany, směrem k další hradbě. Bylo to poslední opevnění, které ji dělilo od města. Před vysokou branou stála dvojice stráží, která kontrolovala obsah vozů a také lidi, kteří chtěli projít dovnitř. Dann si stáhla kapuci a zrychlila krok. Postavila se za vůz se zeleninou a tvářila se nezaujatě.

Projít branou nebylo těžké. Jakmile karavana prošla, odpojila se od ní a zamířila hlouběji do města. Z jistou nechutí si všímala domů, které byly celé ze dřeva. Dath možná byl dobře opevněné město, ale stačil by jeden dobře mířený hořící šíp a podlehlo by zkáze. Před ní se vynořila zchátralá budova s vývěsním štítem, na který bylo neuměle namalováno koště. U zeleného dubu, hlásal nápis nad ním. Jak souvisel s vyobrazeným koštětem Dann upřímně nechápala, ale jen pokrčila rameny a zatlačila do dveří. 

Do nosu ji zaštípal čpavý pach špatně táhnoucího krbu a zkyslý dech mnoha desítek hrdel. Tenhle pach nesnášela, nicméně na něj byla zvyklá. Pomalým krokem se prodírala mezi stoly a židlemi, na kterých- nebo vedle kterých- seděli stálí hosté podniku. Zastavila se v rohu místnosti, kde sedělo několik dřevorubců- poznala to podle svalů vystupujcích pod košilí a podle velkých těžkých seker, které měli opřené o zeď kus vedle.

"Máte tu místo?" zeptala se chraplavě, jak se snažila zamaskovat hlas.

Jeden z nich na ni pohlédl a pátravým pohledem se snažil proklouznout pod kápi, nakonec zavrtěl hlavou. "Místo se vždy najde, ale ne tady." Ostatní dřevorubci se zasmáli a jakoby náhodou se podívali směrem, kde byly opřené sekery. Dann pokrčila rameny a odešla to zkusit jinam. Kus od krbu byl stůl, u kterého seděla žena a muž, který měl obvázanou ruku. Dann přistoupila blíž a sundala si kapuci. "Nebylo by tu místo? Jsem unavená po dlouhé cestě."

Muž zvedl hlavu a prohlédl si ji. "Posaď se," mávnul zdravou rukou na další židli. "Díky," odvětila Dann a s úlevou si sedla. Hostinský jí přinesl džbán kořeněného piva, tak si rovnou objednala i večeři. Vak spustila na zem vedle sebe, až to tlumeně bouchlo. Žena u stolu se narovnala.

"Dneska přijeli obchodníci z Hranice. Hostinec už má plno, ale mohla bys přespat u nás. Potřebuji pomocnici do kuchyně, jestli máš zájem," řekla a pousmála se na Dann.

"Nejsem moc na práce v kuchyni," přiznala Dann a obrátila se k muži. "Nevíte, kde žije místní kovář? Hledám práci." Najednou se rozlehl smích několik stolů od ní. Podrážděně se k nim otočila a zpražila je vyzývavým pohledem. Několik mužů se odvrátilo, jiní na ni hleděli stejně vyzývavě. Jeden z nich posměšně houkl na muže sedícího vedle ní.

"Harliku, vidíš? Štěstí se na tebe usmálo- pomocník do kovárny!" Hospoda se otřásla smíchem, dokonce i hostinský, který jí přinesl večeři, se zasmál.

"Harliku- můžu ti tak říkat? Pomáhala jsem v kovárně od mých dětských let a jsem zběhlá v řemesle. Jestli máš nemocnou ruku, můžu za tebe zaskočit u kovárny." Muž na ni upřel zkroušený pohled. "Promiň, děvče, ale moje odpověď zní ne. Můj syn je dobrý kovář, vypomáhá, než se mi uzdraví ruka." Dann svěsila hlavu, ale Harlik ji chytil za rukáv, aby si znovu získal její pozornost. "Poslyš, přespat u nás můžeš tak jako tak."

"Dobře," rezignovala Dann. Po půlhodině se všichni tři zvedli a zamířili do města ponořeného do tmy.