Příběh kovářky

   Planina ledového větru byla tak rozlehlá a pustá, přesně jak jí obchodníci vypravovali. Narazila na jejich karavanu před dvěma týdny, a teď se jich držela, protože to tu očividně dobře znali. Harlen, vůdce obchodníků z Luskanu, jí nabídl místo mezi svým ozbrojeným doprovodem a ona přijala. Nechtěla se po té nekonečné pláni toulat sama.

   K večeři bylo sušené maso a hojnost medoviny, kterou u trpaslíků vyměnili za řemeslné náčiní a nějakou zeleninu. Harlen se posadil k ní a snažil se vyptávat, odkud je, ale ona se jeho odpovědím vyhýbala. Ani by mu němohla odpovědět, protože sama nevěděla, kde její svět v poměru k tomuto přesně leží. Dan Rowenová prošla několik sfér bytí, přesněji řečeno jimi propadla jako velkou trhlinou, která ji na jedné straně pohltila a na druhé vyplivla. Alespoň že vypadla v Základní materiální sféře. Ten démon, co ji strhl s sebou, ji málem uvěznil někde, kde to vypadalo jako peklo- rozpálená pustina beze dna, jenom několik ojedinělých skalnatých říms a pod nimi nekonečně hluboké strže...

"Tak jsem ho popadl a strhnul ho k zemi. Ten chudák se neměl, jak bránit," muži se rozesmáli a pozvednutými číšemi povzbuzovali vypravěče v pokračování.

"Tady ten ork, to byla taková hnusná zelená koule plná blech a chlupů, ale těžký to bylo, jako dospělej vůl. Převalil se na mě a málem by mě zalehnul, když ke mně přiskočil temnej elf, zamával čepelema, a odřezal ho ze mě kousek po kousku." Ozval se sborový jásot, na oslavu přeživšího druha a hrdinství drowa jménem Drizzt Do'Urden, který si mezi lidmi získal asi jako jediný ze své rasy kladnou pověst. Dan se narovnala. O drowech už slyšela ze svého světa a velice ji to zajímalo. V Asiarionu drowové vymřeli před sto dvaadvaceti lety. Divná rasa. Před více jak třemi tisíci let drowové jejího světa válčili proti lidem, když Hraemghar Válečník porazil drowského krále T'shagara a nabídl mu mír výměnou za to, že drowové budou elitním jádrem spojené armády. Temný elf souhlasil a drowové po boku lidí bojovali v každé bitvě. Byla to nejmocnější armáda jejího světa- dokud nepřišli démoni. Během Prvního temného věku vyvraždili drowy a v jejím světě nezbyla jediná vesnice, jediný příslušník tmavé rasy elfů.

"Jo, Drizzt, to je panečku elf jak má bejt. Žádnej náfuka jako ti z lesů, je skromnej a má rád svou práci. Řeknu vám, jedinej poctivej hraničář široko daleko."

Dan naklonila hlavu na stranu a zamyslela se. "Ten Drizzt, je někde odsud?"

Obchodníci se po ní překvapeně otáčeli. "Tady leží jeho domovina, děvče," promluvil Harlen a nabídnul jí pohár s medovinou. "Planina ledovýho větru je jeho pravý domov. Žije až na hranici s Pustinou, mezi trpaslíky. A dokonce si namlouvá děvče trpasličího krále." Když se Dan zatvářila pochybovačně, obchodníci se rozesmáli. "Král Bruenor Válečné kladivo kdysi adoptoval malé lidské děvče. Měla jsi se k nám přidat dřív, než jsme navštívili trpasličí síně. To bys viděla pokladů, že by se ti zatočila hlava." Harlen se odmlčel a pak se k ní zvědavě obrátil. "Odkud jsi? A proč ses vydala zrovna na Planinu ledového větru? Tady není široko daleko nic, co by stálo za zmínku." Dan se zamyslela, ale nakonec se rozhodla jen pro částečnou lež.

"Přišla jsem z planiny. Ztratili se mi společníci, když jsme pronásledovali bestii. Mí druhové jsou mrtví, takže mě už nikdo nebude hledat," odpověděla a kolem se rozhostilo ticho.

"A co to bylo přesně za bestii?" zeptal se ten, co vyprávěl o Drizztu Do'Urdenovi.

"Démon z jiné sféry."

...

Probudila se uprostřed noci a převalila se na bok. Někde zaslechla nějaký zvuk, ale to byla jen hlídka obcházející vozy. To, co ji vzbudilo, nebyl pocit nebezpečí. Zdálo se jí o poslední bitvě, kterou prohráli. I v jejím světě bylo temno. Když se orkové shromáždili spolu s nemrtvými a další havětí z jihozápadu, vyrazila spojená vojska Dathu, největšího města Asiarionu, a Sghrallské školy mágů, aby je zastavila. Utkali se u Morthovy strže poblíž Vaeldunu, ale šli proti několikanásobné přesile. A pak se do bitvy zapojili i démoni a probíjeli se řadami lidí. Elfové padli a zbytek se jich rozprchl do lesů, zbyli jen trpaslíci a lidé, poslední obrana říše. Dan velela Severní výzvědné, Zvědům. Jenže pak se utkala s démonem a ten jí strhl trhlinou někam pryč.

...

Když se podruhé proudila, uplynula sotva hodina po svítání. Karavana se pomalu připravovala k pochodu. Do Luskanu to byl měsíc cesty, ale ona neplánovala jít s nimi. Harlen jí vypravoval o celém severu a pak také o Dlouhém sedle, domovu Harpelů. Doma se neměla čas věnovat magii, ale tady už doma není. Sbalila si věci včetně dvou zahnutých mečů a zamířila dopředu k Harlenovi.

"Odcházím."

Harlen se otočil a překvapeně se zamračil. "Proč? Myslel jsem, že míříš do Luskanu."

"Odbočím do Dlouhého sedla."

"K Harpelům? To není dobrý nápad." Harlen si povzdychl a v rozrušení si mnul dorůstající strniště. "Harpelové jsou možná mágové, ale s magií jako takovou mají jen hodně málo společného. Pokud chceš nějaké mágy, jsou i v Luskanu. Věž mystických věd nabízí víc než rodinka potrhlých kouzelníků."

"Ale Harpelové jsou blíž. Nepotřebuju se učit, magii ovládám docela dobře. Chci si zjistit jen...nějaké informace."

Harlen nesouhlasně zabručel. Pak se obrátil a zavolal na jednoho z obchodníků, cosi mu řekl a zase se obrátil k ní.

"Dám ti na cestu solidní mapu a trochu zásob, ale víc asi nezmůžu. Čeká nás dlouhá cesta do Luskanu.

Když Dan přinesli slíbené zásoby, rozloučila se s Harlenem a vykročila do husté závěje- mimo vyšlapanou a bezpečnou Obchodní stezku.