Páni Domů 10: Knihovna Foxů

   Cvičení s Ijostou mě vždycky rozproudí. Její ladné, rychlé a smrtelně přesné pohyby se téměř nedají vykrývat, natož pak obejít, a tak je náš boj sice intenzivní, ale velice krátký. Kvůli vyrovnání sil bych musel používat magii, ale to nemám rád. Ano, mám rád magii, ale není fér ji používat proti někomu, kdo ji sám neovládá. Na konci odpoledne jsem měl namožený krk a přes rameno se mi táhla ošklivá podlitina, kterou mi Ijosta způsobila velmi silnou ranou. Prý tlumí rány, nevěřím jí. Sám nemám na tlumení čas, protože bych tak ztrácel drahocenné vteřiny. To ovšem nemění nic na tom, že i tak jsem příšerně pomalý oproti své feliní přítelkyni.

   Ijosta si osušila tvář a hodila po mě kus suchého plátna. "Zítra ráno si dáme další kolo," usmála se na mě svým kočičím úsměvem.

"Odvetu," zamručel jsem, což ji pobavilo. "Tady se někdo pěkně vzteká, co? Neber si to tak, Tallethe."

"Počkej až začnu používat magii v boji, obrátíme skóre," opáčil jsem. Možná, doplnil jsem v duchu, protože i s magií musíte mít vždy co zasáhnout a Ijosta byla všude, jen ne tam, kde jste ji chtěli mít.

Odešli jsme z cvičebního nádvoří bok po boku a vyměňovali si své poznatky z různých soubojů. Zjistil jsem, že se mi s ní velmi dobře mluví. Byla tak...otevřená všemu, co jsem jí chtěl říct. Naoplátku za to jsem jí odpovídal na otázky ohledně svého domova. Připadalo mi, že bych jí mohl povědět všechno, nemít žádná tajemství, a ona by to pochopila. O válce ve vzdušných městech jsem zatím nic neřekl, až časem na to možná přijde řeč. Necítil jsem se moc dobře, v roli někoho, kdo uprchl. Jsem zbabělec? Sám nevím.

Na chodbě jsem málem vrazil do Karra, když jsem feline povídal jednu veselou historku a pro lepší vyjádření jsem před ní couval, abych jí viděl do obličeje.

"Tallethe."

"Karre! Promiň, neviděl jsem tě," řekl jsem.

"Ještě aby jsi mě viděl, když jdeš obráceně. Ledaže bys měl oči v zadk..."

"Omluvíš nás?" přerušil jsem mágův velice příjemný proslov a Ijosta se zahihňáním odešla. Karr se ke mně nechápavě otočil. "Co?"

"Hele snaž se být milý," řekl jsem vyčítavě. 

"Milý když je ona s tebou?" zasmál se Karr. 

"Zmlkni," zavrčel jsem.

Karr si mě přestal dobírat, ale pořád se tak blbě usmíval, že jsem uvažoval, že se prostě zneviditelním a odejdu, když jsme zahnuli za roh a stanuli v chodbě, kterou jsem neznal.

"Co tu děláme?" chtěl jsem vědět, ale Karr došel k protější stěně, kde stáhly dva chrliče jako němí strážci. Vzal za něco, co vypadalo jako zobák kamenného gryfa. CHodbou to zadunělo a pak něco hlasitě cvaklo, jako by se nějaký skrytý mechanismus uváděl do chodu.

"Já myslel, že sis přál vidět knihovnu," zachechtal se Karr a pak se stěna přímo naproti mě rozestoupila. "Vítej v Knihovně Foxů."

Nebyla to tak úplně knihovna- spíš dlouhá chodba, které se po každých několika metrech větvila dalšími průchody a chodbičkami. Byl to obrovský komplex, který se... "Jak to, že se sem vejde?" vyhrkl jsem zaraženě a otočil se na vševědoucího mága. Karr se zazubil. "Foxové tuhle knihovnu očarovali, aby se vešla do normálních proporcí hradu. Dřív tomu tady vládli- asi sis všiml těch soch ve vchodu."

"Foxové...byli gryfové?" vydechl jsem ohromeně.

"Víceméně. Fox jako takový vypadal vpodstatě jako člověk- měl hlavu a hruď- ale zbytek těla byl gryf. Měli šest končetin- dvě ruce, pak prostřední tlapy lva a nakonec nohy tříprstého orla."

"Trochu...obráceně ne?" Karr zavrtěl hlavou. "Ne ne, takhle to je. Tím jsem si jist."

Šli jsme prozkoumat knihovnu, což se zdálo být zábava na celé odpoledne. Vlastně všechna odpoledne mých zbývajících nesmrtelných dní."

Karr mě provázel systémem chodeb, oddělením za oddělením. "Tohle je knihovna astrofyziky....tady vpravo je dílna magie....nalevo oddělení matematiky a přírodních věd...a pod námi je celé patro věnované magii. Zabočili jsme k točitému schodišti a sešli o patro dolů. A tohle," řekl Karr a ukázal doprostřed sálu, "je Studna."

Přímo ve středu místnosti zela velká díra do země. Musela mít v průměru kolem patnácti metrů. Přistoupili jsme k ní, já se vší opatrností. 

"Ale Tallethe, snad nemáš strach z výšek," zahihňal se Karr a s s extatickým výkřikem skočil přímo do díry. Polekaně jsem zařval, ale Karrovi něco zabránilo tam spadnout. Jen se tak neškodně vznášel ve vzduchu. "Vidíš?" chechtal se Karr. "To je zábrana proti tomu, kdyby si sem někdo náhodou přišel spáchat sebevraždu." Úsměv mu však brzy zmrznul na tváři.

"Jestli si další student magie přišel zaskotačit nad Studnou vědění, ohlásím to už Městské hlídce! Nebo Koncilovi! Tohle tu nebudu trpět, jako že tuhle knihovnu hlídám už bezpočet let," brblala jakási stará žena, když se v ohnutá v zádech belhala k nám tou nejvyšší rychlostí, jakou mohla. Možná bych jí nestačil, kdybych chodil po rukou. Byla to knihovnice, která hlídala celou Knihovnu Foxů. Šedé vlasy jí zuřivě vlály z uvolněného drdolu stočeného vzadu na hlavě, vystouplé lícní kosti držely obličej přísně stažený. A ty oči- už jsem viděl hodně zlých pohledů, ale tyhle oči vás dokázaly uvrhnout do očistce viny a zase vrátit zpět jen tím, že se na vás podívaly.

"Kdo jste," vyštěkla stará dáma a výhružně si zkřížila ruce na prsou- tedy na tom, co z nich po staletích zbylo. Karr se spustil na nohy a sklopil pohled.

"Promiňte, přišel jsem tu provést přítele," začal omluvně, ale knihovnice ho odbyla mávnutím rukou. "A kdo jste vy? Hmm, cítím z tebe magii, chlapče- ale nejde zevnitř tebe. Proudí ti skrze kůži, ale ne pod ní, jak by správně měla. Máš na sobě magickou masku?" zeptala se s nebývalým zájmem.

"Mám," opáčil jsem.

"Sundej si ji, chlapče," řekla žena a natáhla prsty jedné ruky k němu. 

"Ne," odsekl jsem a ucouvnul, aby na mě nedosáhla. Z nějakého důvodu se mi tahle osoba vůbec nelíbila. Možná to tu měla strážit, ale tolik magie, co se tu všude kolem vznášelo, na ní muselo za ta léta zanechat stopy. Co když ji ten přísun magie pomátl na rozumu?

"Nesundám si tu masku a vy se otočíte a odejdete pryč, nebo to já nahlásím místoveliteli Bílých perutí," pronesl jsem pevným odhodlaným hlasem. Knihovnice zklamaně zamručela, na čež se jako na obrtlíku otočila a odbelhala se pryč.

"Páni," vydechl úžasem Karr. "Takhle bych si s ní přál umět mluvit."

"Já bych si zase přál, abychom se s ní už nikdy napotkali," odvětil jsem a spolu s Karrem jsme zamířili hlouběji do Knihovny Foxů.