Páni Domů- kapitola 5: Městská hlídka

  Ajsk-Ithlion, Přístav severu, tak se mu říkalo. Kočí mi prozradil, že kdysi se to tu jmenovalo Sardirion, ale nějakej byrokratickej blb to tu přejmenoval. Škoda, přišlo mi to jako dobrý název pro město. Karavana nás zavezla před městskou bránu, kde si náš velitel Serenity Dwarlett stoupla na kozlíku na špičky a zagestikulovala na městskou hlídku. Přišla mi impozantní- tedy ta městská hlídka. Muži v zářivě červených zbrojích, v kožených prošívanicích a těžkých pláštích z polárních vlků. Každý měl přes zbroj tenkou látku s vyšitým medvědem, terý svírá ve spárech sokolíka- takového toho malého bílého ptáka, abych citoval Aletha. Byl to znak oddanosti Koruně, která vládla celé říši Asiarionu.

   Těžká pobitá vrata se otevřela a strážní nás nechali vjet dovnitř. Rozhlížel jsem se kolem a projednou jsem byl rád, že sedím na kozlíku a mám výhled na všechno kolem, zatímco každé rameno mi drtil rozhodně ne tak vlídný stisk přátel, kteří chtěli na moje místo.

"Co tam vidíš," chtěl vědět Karr a snažil se přitom vytoči krk tak, aby něco viděl. Aleth viděl, jak neúspěšně si Karr vede, a tak se obrátil na kočího. Smůla. Zbylou cestu strávil Aleth vzadu a masíroval si natékající ruku, kterou mu kočí přetáhl otěžemi.

   Sardirion byl obrovský. Čekal jsem město, ale tohle nebyl jen shluk chatrčí uprostřed pustiny. Tohle byly solidní kamenné domy, s několika patry, obehnané vysokými hradbami, kudy přeházela městská hlídka sem tam. Vrata se za námi zavřela a my byli vtaženi do davu zdejších obyvatel. Vozy si proprážely cestu přes tržnice, kde se prodávaly nasolené ryby a zvěřina, kovové předměty, nástroje, zbraně a zvířata. Každý měl u sebe něco málo peněz, ale Serenity nám zakázala sestoupit z vozů.

   Zastavili jsme před vysokým kamenným domem, kasárnami, jak nám velitelka řekla. Ta se šla pozdravit se svými druhy, zatímco nás nahnala se ubytovat.

"Konečně," vydechl Karr, posbíral si svých pár švestek a seskočil dolů. Téměř ihned mu podjela noha na zledovatělém povrchu a Karr si sednul na svůj po celou jízdu úzkostlivě chráněný zadek. Alethovi se aspoň vrátila nálada, když se spolu se mnou válel po zemi v záchvatech smíchu. Karr za to nad námi vyvolal menší sněhovou přeháňku. Vysmátí, uvolnění jsme se ubytovali v jedné ze čtyř kamenných věží, se vchodem na malé cimbuříčko obepínající celé kasárny. Byl to krásný výhled na cpodstatnou část města, tedy tu, která mě zajímala- trhy. Viděl jsem tam několik moc zajímavých věcí a rozhodl jsem se, že půjdu navštívit tržnici hned, jak dostaneme svolení se z kasáren vzdálit. Aleth samozřejmě jako první zamířil do kuchyně.

"Tallethe, pojď se mnou prozkoumat knihovnu, Serenity říkala, že tu mají spoustu knih o magii. A ty by ses taky mohl něčemu přiučit." Karr se na mě zkoumavě zadíval, jako by za tím jeho tmavým obočím přemýšlel ještě o něčem, co přede mnou nechtěl vyslovit. Mohl bys taky zjistit něco o svých schopnostech a já něco o tom, co jsi vlastně zač. Ani nepotřebuju umět číst myšlenky, Karr si tohle určitě myslel. Tvářil se, jako by měl zácpu.

Serenity nás vyhnala na krátké odpolední cvičení a pak- konečně!- volno. DOstali jsme povolení prozkoumat město s tím, že neutratíme víc, než máme a neztratíme se. Karr odešel prozkoumávat knihovnu a já se rozhodl jít na tržnici.

Vůně ciziny, exotické, lákavé, tajuplné vůně se linuly vzduchem a mě stoupala od úst pára, jak jsem těžce oddechoval po mírném klusu, který jsem nasadil, protože jsem se chtěl vrátit ještě před setměním. Měl jsem u sebe dostatek peněz, abych si koupil nějakou drobnost. Hmmm, co by to tak mohlo být. Na kraji tržnice jsem si od jedné baculaté prodavačky koupil dvě tyčinky pečeného masa, o kterém tvrdila, že je jsou to rosomáci. Nechutnalo to špatně. Upoutala mě menší verze kovárny a sbírka zbraní, kterou kovářův učeň obratně předváděl. CHtěl jsem se podívat blíž, když tu mě něco klovlo zezadu do krku a ozval se podrážděný výkřik majitele, kterému se zvíře vyškublo a rozeběhlo se pryč.

"Chyťte ho někdo! Zatraceně," hulákal obchodník a snažil se své zavalité tělo donutit k běhu. Já se za tím tvorem rozeběhl jako první. Koneckonců, krk mě zezadu příšerně pálil. Tvor se proplétal mezi nohama lidí a čas od času máchnul křídly, která měl ovšem pevně svázaná a tak to nemělo téměř žádný efekt. Všiml jsem si, že je to nějaké pták či něco na ten způsob. Tvor vyskočil na stoly, kde obchodníci nabízeli své zboží, a za mocného krákorání, které se trochu podobalo syčení utíkal a přitom kloval do každé ruky, která se po něm natahovala.

Na konci uličku zase seskočil na zem a já po něm skočil, přitom jsem si narazil koleno a odřel dlaně do krve. Chytil jsem ho. Tvor vypadal jako malá polární liška, ale měl dlouhé bílé ostny, které předtím vypadaly jako srst. Teď mi je tvor rozježil přímo před očima a málem mi propíchal obličej skrz nasrkz. Odtáhl jsem se co možná nejdál a prohlížel si toho podivného tvorečka dál. Opravdu, jako polární liška. Měl špičaté bílé uši, které teď držel sklopené a přitiskuté k hlavě, malý liščí čenich a to, co jsem považoval za zobák byl, nu ano, zobák. Nejpodivnější na něm byla dvě srstí porostlá křídla, ktrerá sebou nestále zběsile cukala. Snažilo se mi to vytrhnout a tlapkami s drápy, za které by se nestyděl dospělý medvěd, mi drápalo tuniku. Konečně k nám doběhl majitel, zrudlý vztekem a nemáhavým během, za doprovodu dvou ozbrojených strážců městské hlídky. Nasupeně mi vytrhl tvora a nasadil mu koženou ohlávku, aby nemohl dál klovat. Byl jsem rád, že je to za mnou. Protivnějšího tvora jsem předtím neviděl, ale když jsem se na něj pak zadíval, na jeho fialové průzračné oči a smutný pohled uvězněného zvířete, vytáhl jsem měšec.

"Koupím ho," vydechl jsem a nevěřil jsem, co říkám.