Páni Domů- kapitola 4: Křížení všech plánů

Nevím, proč jsem si vybral zrovna studium magie, ani nevím, proč se mi tak nelíbila představa, že zůstanu v Deamerdonu po boku otce a stopadesáti tisícové armády polovičních. Nejsem asi rodinný typ. Chápejte, otec na mě tlačil, abych vstoupil do společnosti jako mladý narrthzag- dědic a budoucí vláce. Lidé na ulicích se otáčeli, jen když jsem prošel. Bože, vždyť jsem jako opička, kterou klaun ukazuje na provázku veřejnosti, zatímco se ostatní pobaveně šklebí. Ne, nebudu tu už ani minutu, rozhodl jsem se a roztáhl křídla. To bylo naposledy, co jsem letěl. Dlouhý pád do světa lidí mi potrhal křídla a přelámal kosti. Jsem nesmrtelný mrzák.

"Tallethe, vzbuď se." Karr se mnou nešikovně zatřásl, protože se přitom musel zaklánět, aby nespadl z okraje Alethovy palandy. Balancoval v metrové výšce a jemně do mě dloubal, aby mě probudil z mých stále se opakujících nočních můr. Roztáhl jsem křídla a pustil se dolů, vštříc světlům v hlubině, která patřila nespočtu domů lidí. Vítr mi svištěl kolem zimou zrudlých tváří a svět se mi před očima měnil v pohybující se šmouhu zastřenou slzami. Najednou cítím, jak se něco změnilo. Už neletím, padám. Zoufale se pokusím roztáhnout křídla, ale ozve se jen ostrá tepající bolest v levém křídle a já vím, že jsem si přelámal šlachy. S pocitem poraženosti a smutnou vzpomínkou na domov zavírám oči a nechám se nést vánkem, stále dolů a k těm stovkám světel. Nic víc si už nepamatuju.

"Tallethe, já vím, že ti včerejší výcvik dal zabrat, ale je nástup. Velitel nám chce asi něco říct." Karr do mě naposled dloubl a seskočil na zem. Aleth už byl dávno vzhůru a teď se plně věnoval čištění zbroje. S kamenným výrazem kapal jakousi tekutinnu do záhybů svého prsního pancíře a přebytek mazadla otíral kusem látky. S obavami jsem se zahleděl na bílé prostěradlo, na kterém Aleth spal, ale to nevypadalo nijak poškozeně. Kde ten hadr sakra sebral? Konečně jsem se vyhrabal z postele a skočil z dvoumetrové výšky ladně na zem. Miluju svou palandu, která je zavěšená až těsně u stropu. Mým společníkům už mé kousky nepřipadají nijak zvláštní a tak se věnují svým vlastním záležitostem. Karr se nasoukal do své mágovské uniformy, což byly kalhoty a košile, a přes to ještě dlouhý splývavý háv černé barvy. Jak originální. Alethova zbroj se zářivě leskla (buď údržbou nebo nadbytkem oleje), když si ji mohutný mladík navlékal. Já sáhl po skromném balíčku spodního prádla a vzal si na sebe něco jako měl Karr, až na ten plášť. Nemám rád pláště, krom dlouhých těžkých kabátů, jaké jsme nosili v Deamerdonu. Ve vzdušném městě je to jediná ochrana, když si chcete vyjít v bouřce ven. Místo toho hávu jsem se natáhl po vlněné vestě a po krátké úvaze jsem k tomu všemu přidal krátký meč. Nebyl jsem si jist, jak bude můj osobní výcvik probíhat, protože podle Aimnarda jsem si zasloužil být hned ve dvou kategoriích: mág a voják.

Vyšli jsem ven. Ránoje v tuhle roční dobu venku poměrně zima a krom všudypřítomné ranní mlhy navíc začalo slabě mrholit. Nojo, zima se blíží. Ale na tuhé mrazy jsem já zvyklý. Ve vzdušných městech je zima pořád. Aimnard nás krátce pozdravil a šli jsme přes nádvoří do kantýny. To je divné. Že by žádný výcvik? Feline si sedl na jeden ze stolů a hned na nás vybafl, až jsme všichni nadskočili.

"Jedete na sever!"

No, očekával jsem toho od tábora hodně, ale že nás hned vykopnou a ještě ke všemu na mráz, to mě nenapadlo. Severní výzvědná na tom musela být hodně bledě, když chce do bitvy i nováčky. Aimnard ale vyvrátil moje pochyby.

"Pojedete do Ajsk-ithionu, k pobřeží. Je to malej výzvědnej tábor na východě a vy tam budete rozdělený do několika menších výzvědných skupinek. Ste už dost starý a aspoň trochu zkušený v boji, takže vás tam určitě uvítaj s otevřenou náručí. Serenity Dwarllet vás doprovodí jako váš velitel. Je členkou Šesté výzvědné v Ajsk-ithionu."

Po rozmluvě, která probíhala spíš jako jeden velký nechápavý dotaz, proč nás tak brzo někam posílají, jsme opustili místnost a zase šli každý do svých ubytovacích prostor. Karr s Alethem byli zabraní do debaty o městě Ajsk-ihion a já debatoval sám se sebou. Takže už nás zařaděj mezi plnohodnotný vojáky. Ale proč? Napadly mě jen dvě odpovědi: buď jsme tak skvělý tým, že urychlili náš výcvik a ženou nás ukázat, co v nás je. Jenže pravděpodobnost takové teorie je vskutku mizivá a myslí mi hlodala druhá možnost, které jsem se z celé duše obával. Na Severozápad se žene válka a z nedostatku vojáků povolávají nás.

......

Z města nás vyvezli ve krtých vozech. Po krátké době jsem zjistil, že kočí jsou opravdu nemluvná cházka. Ten náš se jmenoval Sednirr. Asi šestapadesátiletý, trochu vyhublý chlapík se světlým knírem a kalnýma modrýma očkama zabořenýma do zarudlé tváře an mě moc dojem neudělal. Popotáhl jsem si deku víc ke krku a šel se podívat dozadu, co dělají Karr s Alethem. Hráli karty, jak jinak.

"Venku je to pořád stejný. Zima," konstatoval jsem suše a přisedl k nim. Karr mi mlčky přihodil karty a já se zařadil do hry.

"Tak zimu bychom měli," zabručel Aleth a já s Karrem jsme na sebe po očku mrkli, jestli ten druhý náhodou neví, o čem Aleth mluví. Jasně že je zima, sakra" To není žádná novinka, navíc já to říkal první. Uraženě našpulím rty, ale Aleth se mezitím stačil zabrat do svých myšlenek, tak si toho ani nevšiml.

"V zimě se nebojuje, víte? V závějích sněhu se ani bojovat nedá, zbroj by vás stáhla dolů a vy byste se utopili s rozmoklé břečce. Takže nás na sever neposílají kvůli boji," vysvětlil Aleth své teze a můj výraz přešel z naduté mrzutosti do mírného překvapení. Přece jenom nebude Aleth tak mimo, jak se při seznámení zdálo.

"A napadá tě, proč nás tam posílaj?" zkusil to Karr, svlékajíc ze sebe plášť. Strčil si ho místo polštáře pod zadek, protože nestabilní vozy nás nadhazovaly na místě a v hrubě odbroušeném dřevě ještě sem tam zůstávala nějaká ta tříska. Jsem sice otužilec, ale sundat ze sebe deku? Za nic! Aleth se nad Karrovým počinkem jen ušklíbl. Hold mág si dopřeje tu trochu tepla jiným způsobem.

"Sedmička, devítka a Zlatá dáma," hodil jsem karty doprostřed a s úsměvem sleduju, jak Karr vztekle odhodil svou sadu Pikových šašků, což je sice chválihodná sbírka karet, nicméně úplně nanic. Aleth měl tři žolíky a Krále, čím zas ochabl můj úsměv. Král přebíjí všechno.

"Tahle hra je nanic," zamíchám balíček a uklidím ho. Jdu zkusit štěstí a popovídat si s naším přítelem kočím.

"Zdravíčko, Sednirre. Už tam budeme?" Kočí se zavrtěl ve svém plášti, ale nepochopil jsem, jestli zimou nebo chtěl naznačit prosté NE. Po chvíli vydoloval bradu z teplé vlněné šály a potvrdil mé obavy.

"Ještě ne, hochu. Jo a přines mi prosímtě něco k pití. V tom sudu vzadu bude určitě něco na zahřátí." Vyhnán jedinou větou jsem zamířil k sudu a vytáhl zněj..."A hele," rozzářil se Aleth a okamžitě zabavil lahev s pálenkou. Požitkářsky vytáhl zátku a zadval si, že Karrovi vylétlo obočí pořádně vzhůru. Já jsem překvapením ani nezměnil polohu ruky, která pořád svírala imaginární lahev.

"A co mám jako dát kočímu, he?" Ujelo mi zlostně. Aleth mě odbil mávnutím rukou a věnoval se své ové společnici. "Tak asi ovocnou šťávu?" zkusil to Karr. Nervózně se na mě usmál. Nojo, jistě. On taky nepůjde vysvětlit záhadné zmizení jediné lahve s nějakou kvalitní lihovinou kočímu.

Vylezl jsem zpátky na kozlík a pokrčením ramen naznačím, že má Sednirr smůlu. kupodivu mi oplatil pokrčení ramen, jako by byl na tohle zvyklý. Pak zničehonic vymotal ruku zpod těžkého koženého kabátu a prstem ukázal kamsi dopředu. "Tam leží Ajsk-ithion." Zamžoural jsem do dáli, kde se proti přicházejícímu soumraku rozžíhala světla města.