Páni Domů- kapitola 3: Aimnardova zkouška

Náš velitek se nám představil jako Aimnard. Trošku jsem si poopravil názor na všechny feline. Zatím jsem viděl jen jednu felinku u našeho stolu v kantýně, a ta, až na to že měřila kolem metr devadesát, vypadala docela v pohodě. To se nedalo říct o Aimnardovi. Přivítal nás tím, že nás rozdělil na bojovníky se zbraněmi jako byl Aleth a mágy. Stoupl jsem si za Karra. Pro jistotu.

"Takže, budu číst vaše jména a vy mi ukážete, co umíte. V případě mágů se očekává, že mě hned na uvítání nepřizabijou nějakým nepovedením máváním rukou. Loni jsem tu měl hocha, co máchnul rukou a řek něco jako "kurvadrát!" -bohužel z toho nějak dokázal zformovat kouzlo a odnes to můj ocas. Na ukázku zamával pahýlem metr dlouhýho ocasu a lítostivě se zašklebil.

"Ale! Abychom se dostali k tomu, pro co tady jsme- že ano.

Ellroy Nuadt!"

Vytáhlý mladík vystoupil z první řady. Nebudu tu popisovat každýho, probůh, vždyť nás tu je asi padesát!

Mladík dostal meč a chvíli vypadal, jako že neví, co s ním. Najednou se rozmáchl a s výkřikem zaútočil. Polknul jsem nad tím nečekaným výpadem, ale velitel se jen zasmál a uhnul. Zbytkem ocasu mladíkovi podrazil nohy a meč mu s tichým bouchnutím vypadl z ruky. Komentář velitele zněl pouze "hm".

"Další! Ijosta Ma...něco, hmm, cosi prostě Ijosta! Zařval vztekle velitel a ignoroval posměšné škleby těch, kteří si mysleli, že neumí číst. Byla to feline s kůží barvy zapadajícího slunce. Nekecám, fakt parádně se jí leskla. "Ijosta Ma'ard-erghedt. Ale pro vás Ijosta, veliteli."

Těžko říct, jestli Aimnard zrudnul hněvem nebo prostě jen zrudnul. Rázně na ni kývl, rozkročil nohy a postavil se do bojového postavení. Felinka se otočila a odkráčela na osm metrů od něj. Skrčila se, předklonila se a vyrazila.

"Páni," vydechl Karr. "Ta je rychlá." Felinka během dvou sekund proběhla až k veliteli. Těsně před ním se odrazila a ve vzduchu udělala otočku. Dopadla za jeho záda a provedla úder Aimnardovi do zad. Vážně jsem jí fandil, ale velitel se hravě otočil a výpad zablokoval jednou rukou, druhou ji chytil za druhou ruku, nohu ji zaklínil mezi stehna a zabral. Felinka se poroučela k zemi, ale na poslední chvíli mu podsekla nohu. Stočila se a přistála na felinově rozložitém hrudníku. "Paráda, veliteli- taky si to tak užíváte?" Zbytek nás propukl v hlasitý smích a já se málem rozbrečel, jak jsem se bavil. Aimnard něco zamručel a než se felinkia nadála, ležela na břichu pod ním, paže zkroucené za zády a nohy zablokované tak, že se nemohla pohnout. Zkusila poslední zoufalý pokus o výpad svým ocasem, ale velitel ten svůj obtočil kolem jejího a přirazil ho prudce k zemi. Ijosta tiše zasténala bolestí.

"Tohle nebylo tak špatný, další!" zahřměl Aimnard, když se zvedal. Pomohl i felince a ta se bleskurychle přesunula dozadu, očividně naštvaná, že neuspěla.

"Aleth! Hochu, není tady tvý příjmení, jak se jmenuješ?"

Aleth se zmateně zamračil. "Já ho neuváděl? Aha, tak...no..já vlastně nemám příjmení. Prostě Aleth." Feline si ho chvíli zkoumavě měřil." Tak mi pojď ukázat, co umíš, Alethe."

Aleth po chvíli váhání vytasil metr sedmdesát dlouhý meč. Hoši za mým uchem obdivně zašeptali. Někdo dokonce hvízdnul. Aleth si jich nevšímal a zakroužil mečem, aby vyzroušel vyváženost a obtěžkal si ho v ruce. Aimnard s uznáním vytáhl vlastní a dali se do boje. Po dvaceti minutách stáli naproti sobě, jako když začali, stím rozdílem, že Alewthovi tekla z nosu krev a velitel si trošku pohmoždil rameno. "Jsi dobrý voják, to stačí. Takový jako ty potřebujeme, hochu." Poprvé se velitel usmál.

"Karr Twinnblade, jsi mág co?"

Karr vystoupil a nervózně se rozhlédl. Podpořil jsem ho úsměvem, ale asi mu to moc nepomohlo.

"Ano, pane. Jak...co na vás mám použít?" Velitel překvapeně zamrkal. "Něco, abys mě složil na zem. Jen prosím ne žádnou z těch pitomin, co tady koktal ten loni."

Karr kývl. Na rozdíl od bojovníků se nerozkročil. Stál rovně, hlavu skloněnou, ruce podél těla.

"Veliteli, možná to bude vypadat trochu divně,.."

"Začni, mě je jedno, jak divný to bude," ujistil ho Aimnard.

Karn kývl. Zavřel oči a soustřčedil se. Jeho hlava se postupně zvedala a já poprvé uviděl, jak vypadá elementární mág vody, když ho něco nahžaví. Karnovy "jizvy" už nebyly hnědé. Zmodraly, stejně změnily barvy i jeho rozevláté kratší vlasy. Byly bílé, úplně a bez výhrady. Pak Karr otevřel oči a všichni přítomní zalapali po dechu. Fosforeskující modrá zaplnila celý prostor mezi čočkou a bělmem a Karr vypadal, že má místo očí dva jasně modré plameny. Původně si něco šeptal, ale teď zmlkl a prudce rozpřáhl ruce. Objevily se v nich dva modré ohně, naráz vzplály a Karr je s výkřikem vrhl proti Aimnardovi. Velitel včas uskočil. Karr svou sílu trochu zkrotil. Otevřel jednu dlaň, ve které svíral magickou kouli. Koule trochu popovyrostla a tentokrát ji Karr vrhl přesně. Aimnarda zasáhla koule do prsou a mohutně explodovala, když se magie uvolnila a přeměnila kouli ve vodu. Aimnarda to složilo na zem. "Wow," vydechl jsem. Vstyčil jsem oba palce a Karr se usmál.

Aimnard se obtížně zvedl. Bylo vidět, že toho má fakticky dost.

"Teď, Talleth Dawn."

...

A je to tady. Přijmou tě, posoudí a nakonec tě nakopnou, protože nejsi to, co si představují. Ale já za sebou ještě nemám zápas s Aimnardem! To mě jen hryže svědomí, jako vždy."

"Taleth Dawn."

Postoupím vpřed a narovnám ramena, protože si najednou uvědomuju, že se dost hrbím. Aimnard není vysoký. Je ještě vyšší. Hora masa a bicepsů mě pozoruje z pětimetrové vzdálenosti. Asi odhaduje, co mu ukážu za kejkle.

"Ty jsi ten poloviční, že jo?" zeptá se po chvíli zkoumání. Přikývnu a i když velitel neřekl, co vlastně, slyším,j ak si dav vedle šušká. "To je on, byl jsem hned za ním v řadě. Jo, co asi ukáže? Slyšel jsem o jeho otci. Prý velí největší armádě Středozápadu.

Všchni na mě upřou pohledy. Rudnu jako rajče na sluníčku.

"Talethe, co nám ukážeš? Podle zákonů budeš muset bojovat jako člověk. Ovšem s využitím té kapky magie, co u tebe mám napsanou. Byls přece zařazen mezi mágy, ne?" zeptal se Aimnard, zatímco listoval mým spisem. Znovu jsem přikývl a mírně se rozkročil, abych měl lepší stabilitu. Neovládám elementární magii jako Karr. Moje magie se zkládá částečně z božího světla jako u knězů a ..no vlastně, já ani nevím. Používám surovou magii, runy. Víte, většina mágů -a převážně lidí- používá magii v určitém tvaru. Třeba Karr, který vodu zhmotní do magické koule. Runová magie je surová magie, nemá tvar. To, co vidím já, je kouzlo, třeba síť, která se má omotat kolem protivníka, aby ho znehybněla. A to co vidí ti kolem, jsou runy. Tisíce drobných znaků, které víří vzduchem, zvedají ze země prach a maličko září. To je moje magie.

Spletl jsem v rukách jednoduché kouzlo. Rozpažil jsem, aby ho všichni viděli. Utkal jsem přehoz ze světla. Přehodil jsem si ho přes ramena- a zmizel. Ostatní zalapali po dechu. Doplížil jsem se za velitele a trochu ho dloubnul mezi lopatky. Nedalo mi to a škádlil jsem ho malými kopanci, sem tam bouchnutím a dloubnutím. Feline se za chvíli rozzuřil.

"Tohle není boj, Dawne. Ukaž se!" Vynořil jsem se zase pět metrů od něj a schodil plášť.

"Dobře, kapitáne." Roztáhl jsem prsty pravačky a chvíli se soustředil. Světelné čepele matně zářily ve vzduchu. Pak jsem je naráz vrhnul vpřed a skočil. Nože zasáhly velitele a ten bolestí zařval. Nechtěl jsem ho zranit, měly způsobit akorát bolest. Doskočil jsem k němu na jeden odraz těch pět metrů a utkal přitom světelný meč. S klidem jsem mu ho přiložil ke krku. Velitel se po chvíli narovnal a kývl.

"Dobrá. To stačí."

Rozpustil naši skupinu a my se vydali do kantýny. Oběd. Ani jsem si předtím neuvědomil,jak mi kručí v břiše.

Karr se zamyšleně nimral v hrachové kaši s telecím a nepřítomně se díval před sebe. Trochu jsem do něj šťouchnul.

"Není ti nic?" Karr zavrtěl hlavou a zase upřel pohled do nikam. Aleth jen pokrčil rameny a nacpával do sebe svou porci, jako by to měla být jeho poslední. Erik, ten šedovlasý zvěd, co byla jeho chráněnka sněžná pumice- mimochodem jmenovala se Lotta- zrovna vypravoval u vedlějšího stolu nějaké veselé historky a hlouček kolem něj se hlasitě smál. Už jsem se stačil obeznámit s pár z nich, ale ještě jeden pro mě byl záhada. Erik si všiml mého pohledu a rukou mi ukázal na volnou židli vedle sebe. Měl jsem už prázdný talíř, tak jsem se zvedl a přisedl si.

"Talethe, už znáš všechny od nás?" Houkl na mě a ukázal na blonďatou dívku naproti němu.

"Amelie Swannová, mág třetího stupně-voda," představoval ostatní.  Amelie přikývla a pousmála se. Otočila se na mladíka vedle sebe a položila mu ruku na rameno. "Tohle je Jayred, můj přítel." Slovo přítel zdůraznila tak, aby ho všichni u stolu vzali na vědomí. Trochu mi pokleslo srdce, protože Amelie byla fakt kus.

Jayred ukázal naproti na černovlasého zvěda, očividně staršího než všichni kolem. Měl rozcuchané vlasy a několikadenní strniště. Co mě však upoutalo na něm nejvíc, byly oči. Stříbrné jako ruble, mince, kterými se tu platilo. Na rozdíl od Karra on vypadal, že rád ukazuje svůj pohled a děsí své spolustolovníky. "Ewereth, zvěd ze Severní výzvědné. Je to hraničář čtvrtého stupně a stín sedmého." Překvapeně jsem se na něj zadíval. Opětoval mi pohled a rty mu zkřivil úšklebek. Očividně se bavil. Aby ne- čtvrý stupeň hraničářů už chodil do otevřeného boje- do válečné zóny. To, že je v Severní výzvědné, už samo o sobě dost dokazovalo. A stínový běžec sedmička, he. Nejvyšší je snad desítka a sedmička, to už jsou borci. Určitě perfektně ovládá Ztmavování a Zrychlení, což jsou jejich největší předpoklady.

Obrátil jsem se k poslednímu stolovníkovi. "Ahoj," oslovil jsem ho. Já vím, dost blbý, ale mě zrovna fakt nic lepšího nenapadlo. Navíc jsem doslova propaloval pohledem kápi, kterou měl přetaženou přes celý obličej. Stolovník se otočil a věnoval mi lišácký úsměv. Stáhl si kapuci a já v tu chvíli cítil, jak rudnu. To nebyl stolovník spíše stolovnice. Žena asi tak dvacet, hnědé oči, bílá pleť. Erik se rozchechtal při pohledu na mě. "Dawne, ježiš, ovládej se trochu." Žena se uklonila a vstala. "Ráda vítám nováčky. Pro tebe," ukázala na mě, "jmenuju se Sera, Serenity Dwarlett, ale říkej mi Sera. Mám tu....zvláštní výcvik." Otočila se a zamířila ke stolu vyučujících. Radši jsem si šel sednout zpátky. Karr se konečně probral a na jeho tváři pohrával úsměv. "Zdá se, že se ti líbí, Tallethe." Zpražil jsem Karra pohledem a něco zamručel. Tohle byl náročnej den. Jo.