Páni Domů 9: Vesnička Cvočkov

16.08.2012 21:29

Cep se komíhal ze strany na stranu a sedlák se užuž napřahoval, ale v tom vytřeštil oči a ruka mu klesla.

"Ty...nejsi zdejší," zakoktal se a odstoupil o několik kroků. Za ním se shromáždili jeho synové, dva, kterým už mohlo být něco přes dvacet, si stoupli otci bok po boku, ale ti tři malí se mu schovávali za záda a ustrašeně vykukovali. "Nejsem zdejší," promluvil jsem jako v ozvěnu. Už jsem ani nevěděl, co říkám. Křídla sebou přestala trhat a podařilo se mi je narovnat tak, že to alespoň utlumilo bolest. Jedno jsem opatrně roztáhl a oddělil od sebe krví slepená pera. Chlapci přemohli strach a teď vypadali spíše hodně zvědavě. Ti starší po chvilce zaváhání přistoupili a každý mě podepřel z jedné strany.

Sedlák se narovnal v zádech, aby obnovil svou důstojnost. "Půjdeš k nám, chlapče, ať už jsi cokoliv. Tady tě ležet nemůžem nechat." Otočil se a zatímco si mručel cosi pod vousy, chlapcům se podařilo mě odvléct do usedlosti. Zjistil jsem, že sedlák má těch dětí ještě víc. Jeho žena, taková podsaditá nepříliš vysoká dáma s úctyhodnými rysy, na mě vytřeštila oči, ale muž jí vzal kolem ramen a něco jí tiše řekl. Trochu se zklidnila a šla mi udělat místo u kamen. Přibatolilo se ke mně nějaké děvčátko. "Ty jsi anděl?" zeptalo se zvědavě. Usmál jsem se a díky nějakému mateřskému instintku jsem ji pohladil po hlavě. "Jsem přítel," odpověděl jsem vyhýbavě, protože se ke ke mně otočily pohledy celé sedlákovy rodiny. Přešoural jsem se ke změti teplých přikrývek, kterými žena vystlala kout a hlasitě hekl, když se mi podařilo se do nich položit. "Kde to jsem?" zeptal jsem se, aby nebylo takové ticho.

Sedlák popošel ke mně s miskou čehosi, z čeho se kouřilo a vypadalo to, že je to něco k jídlu- což bohatě stačilo na to, aby se mi sbíhaly sliny.

"Tohle je osamělá dědina, chlapče. Jsme dál od ostatních, máme rádi soukromí. Ale kus odsud je vesnice. Spíš taková malá vesnička, Cvočkov." Nechápavě jsem se podíval do jeho tváře, takže ještě dodal. "Středozápad. To už ti snad něco říká." Kývl jsem a vzal si od něho misku.

"Takže," začal protáhle sedlák, "máš jméno?"

"Talleth Harh'urlen," zahuhňal jsem s plnou pusou. Ta holčička se ke mně posadila a zahrabala se ke mně pod pokrývky. Její matka vypadala dost pohoršeně, ale no zakažte to dítěti. Jenže pak se to děvčátko opřelo o moje křídla. Zařval jsem hlasitě a temně, jako když se rozduní válečné bubny a shodil ji ze sebe. Začala plakat a já se cítil jako idiot, ale ta pekelná bolest už byla zase tu. Dostal jsem zimnici. 

"Měli bychom tě k někomu odvést," promluvila poprvé sedlákova žena, i když spíš než starostmi o mě to znělo, že by se mě ráda zbavila. 

"V Cvočkově najde léčitele."

"Jen kejklíře a falešné felčary," odsekl sedlák podrážděně. "Zůstane tu a basta. A mimochodem, já jsem Olmar." Muž ke mně natáhl ruku a já ji po chvilce přemáhání bolesti přijal. "Moje žena Aldenil, dcera Harleth. Ukázal na starší syny, očividně dvojčata. Frett a Emeth, mladší je Josta." Skončil s představováním a já začal s úsilím si všechna ta jména zapamatovat.

Strávil jsem tu dva dny a za ty dva dny jsme se s Olmarovými syny hodně sblížili. Já jim vyprávěl různé kreslené historky ze svého života a oni mi naopak vyprávěli o tomto světě, o nezajímavé práci na poli, o pěstování brambor, o Cvočkově. Po dvou dnech jsem už mohl chodit, tedy spíše jsem se belhal. Olmar mi vyrobil hůl z osekané větve a tam jsem chodil na dvorku dokolečka a protahoval si namožené svaly.

Den na to jsme se všichni vypravili do Cvočkova. Aldenil si šla na trh pro čerstvé zásoby a dcera s oběma staršími syny s ní. Olmar mě vzal ke zdejšímu felčarovi. Protože jsem nechtěl, aby někdo viděl, co jsem zač, dal mi sedlák těžký plášť, který jsem si přehodil přes ramena. Když jsem ho u felčara shodil, vykulil na mě oči. Potom zavrtěl hlavou a podal mi ruku.

"Jsem Morlan, místní felčar. Zeptal bych se,m co pro tebe můžu udělat, ale myslím, že vím, proč jsi přišel," řekl při pohledu na má křídla. Posadil mě na stůl a řekl, ať je roztáhnu. Nešlo to. Jedno křídlo mě úplně přestalo poslouchat, to druhé s sebou jen tak cuklo. Morlan si přejel rukou po strništi, jakoby dumal.

"Polovičního jsem nikdy vživotě neviděl, jako většina smrtelných lidí. Obávám se, že tvá křídla jsou nenávratně zničena- ale jsem jenom vesnický felčar a o těhlech věcech moc nevím. Dokážu ti jen poradit. Zajdi za Armusem, je to mág, který se před několika lety ubytoval v téhle vesnici. Bydlí ve věži."

Sedlák mu chtěl zaplatit, ale Morlan mávnul rukou a usmál se.

"Viděl jsem živého nesmrtelného, za to bych měl platit spíš já."

Věž stála uprostřed náměstí a vypadalo to, jako by kolem ní byla vystavěna celá vesnice, ačkoliv to byla nejnovější stavba Cvočkova. Armus nás přijal trochu mrzutě, ale jak si mě prohlédl, hned se rozzářil.

"Dokážu ti pomoct, jistě. Magickou masku potřebuješ. Skryje tvá křídla před světem i bolest, která je doprovází. Řeknu ti, jak masku nasadit a jak ji zase sundat. Ovšem kouzlo má své určité hranice. A je časově omezeno. Když masku poškodíš, budeš ji muset obnovit."

Podal mi starý svitek. Byly v něm runy, ale ty jsem uměl přečíst, protože poloviční se magii normálně učí. S pomocí kouzelníka jsem vytvořil masku. Pokryly mě zářivé symboly a tělem mi projela vlna tepla. Podle sedlákovy reakce jsem věděl, že to fungovalo. Vstal jsem a podíval se do zrcadla opřeného o zeď. Záda jsem měl rovná, hladká- a bez křídel. Divný pohled. 

Odešli jsme od Armuse a zamířili na trh. Aldenil stála u zeleniny a rozhodovala se mezi okurkami a nějakou kořenovou zeleninou. Chtěli jsme k ní vyrazit, ale v tom se ozval výkřik. Dva stánky se naráz prolomily pod okovanými kopyty koní. Kolem se prohnala skupina jezdců se zbraněmi v rukou a sekala do dalších stánků. Ti nepřišli obchodovat, projelo mi hlavou. Sedlák strhl ženu na stranu, když se kolem nich prohnal další jezdec. Místo toho uhodil Emetta do hrudi a ten upadl a stočený do klubíčka sténal bolestí. Věděl jsem, že musím něco udělat. Jenže co? Hlavou mi probleskla další myšlenka, tak odporná a bolestivá, že jsem málem omdlel už jen z pomyšlení na tu věc. Jenže jiná možnost nebyla. Nájezdníci bořili trhy a zabíjeli i vesničany. Mnoho z nich sesedlo a jalo se pronásledovat ječící ženy. Jejich náčelník si mě všiml, jak tam nehnutě stojím a pozoruji ho. Kopnutím otočil koně a zamířil ke mně, sekerou mával před sebou. Odhodil jsem plášť a serval ze sebe masku, při čemž jsem řval bolestí. Moje pochroumaná křídla. Navzdory přesvědčení, že to nepůjde, jsem zaťal snad všechny svaly a skousl pevně zuby. Silou vůle jsem je rozevřel. Nebe potemnělo, když jej zakryla dvanáctistopá křídla. Složil jsem je před sebe a jezdce i s koněm jednoduše odhodil. Takhle roztažená vypadala ještě děsivěji než předtím. Cáry masa z nich volně visely, krev stříkala všude kolem. Chtěl jsem je zase složit, ale přihnali se další jezdci. Odhazovaů jsem jednoho po druhém surovou silou a koně odlétali, jako by měli křídla. Před očima mi postupně temnělo, až jsem nakonec zahlédl pouze bojiště kolem sebe. Jezdci rozházení všude kolem spolu s  mršinami koní. Všichni mrtví. Mávl jsem křídly a ostrá pulzující bolest projela mým mozkem jako roztavený nůž. Pak mě pohltila tma.