Páni Domů 8: Tallethův příběh

V Deamerdonu zuřila válka. Svatá válka, to znamenalo, že andělé bojovali proti sobě. Moc občanských válek tu nikdy nebylo. Za tisíce let, od dob, kdy byla stanovena Vyšší rada, staří a mocní z naší rasy, vládl ve všech nebeských městech mír. Ti noví, co k nám přišli ze světa dole, byli přivedeni před Radu a ta stanovila jejich další osud. Také jsme měli Hlídače, Železnokřídlí se jim říkalo. Byla to osobní garda celé Rady. Vysocí, jakoby strnulí vojáci, v těžkém pancíři bez otvorů pro ústa či oči- jako by je snad ani neměli. Když jste nějakého Železnokřídlého potkali, poznali jste ho na první pohled. Neměl křídla. Ty zmrzačené zbytky byly celé zakryté železem. Nedokázali už létat, ale když roztáhli křídla v ulici, prorazili zdi domů. Když jsem byl malý, věřil jsem, že nás Vyšší rada spolu se svou věrnou gardou ochrání. Myslel jsem, že díky nim bude mír, protože kdo by se postavil tak mocnému nepříteli? Nikdo si však tehdy nedokázal představit, co by se stalo, kdyby se proti nám obrátila Rada. A přesně to se stalo.

   Přestal jsem s vyprávěním, když začalo svítat. Karr seděl nehnutě a v duchu uvažoval nad tím, co jsem mu řekl. Byl to asi jediný smrtelník, který o tom momentálně věděl. Jen doufám, že mu to nijak neublíží. Aleth se vzbudil až později ráno. mocně zazíval, jako by chtěl celý pokoj i s námi spolknout, ale protože se mu to nakonec nepovedlo, přestal a šel se strojit do své výcvikové zbroje. Trénoval s velitelkou každý den. 

   Dole v hradních sklepeních byla jídelna. Nic moc světla tam nebylo- malá okénka až těsně pod stropem poustěla jen velmi málo světla dovnitř. U stolu už seděl Erik, feline Ijosta, Amelie se svým přítelem Jayredem a Ellroy Nuadt, ten bojovník, co se pokoušel bojovat jako první s Aimnardem. Eweretha nebylo nikde vidět, ale dostali se k nám zprávy, že odjel bojovat ke hranici.

"Dobré ráno," mňoukla Ijosta zvesela, když nás uviděla přicházet. Oplatil jsem jí pozdrav a Karr kývnul. Aleth jen cosi zamručel, výcvik na lačno očividně na náladě nepřidá.

"Aha, tady máme ty tři," promluvil Erik a ukázal vedle sebe, kde bylo ještě místo. Posadili jsme se a na talíře si nandali snídani. Aleth se hned pustil do jídla, přičemž polykal neuvěřitelně velká sousta. My s Karrem jsme se pustili radši do debaty s našimi novými přáteli.

"Co že jste se včera neukázali při přivítací ceremonii? Byli jsme tam všichni," chtěla vědět Amelie. Měla pořád ruku kolem Jayredových ramen a koukala na mě tak vyzývavě, jako bych se snad o něco měl pokusit. Uchechtl jsem se nad tím a zadíval se jinam. Koutkem oka jsem zjistil, že se přestala usmívat. 

Ijosta se dala do řeči. Nečekal jsem, že bude moc mluvit, ale nakonec se ukázala jako příjemná společnice. "Nepůjdem si spolu zatrénovat, Tallethe? Proti někomu, kdo používá při boji i magii bych to docela ráda zkusila."

"Proč ne," usmál jsem se. "Eriku, co ruce?" Šedovlasý zvěd teatrálně zaúpěl a položil ruce na stůl, aby si je každý mohl prohlédnout. "Lotta je zlobivá puma. Přestala kousat, začala škrábat. Asi se jí na mě něco nelíbí." 

"Nedivím se," opáčila Amelie, čímž vzbudila u stolu záchvat smíchu. Erik se urazil. Chtěl jsem oslovit i Ellroye, ale kupodivu začal sám. Obrátil se ke mně.

"Takže anděl jo? Vy asi moc nevylejzáte z těch svých měst. Co tu děláš?"

Ztratil jsem chuť mluvit, ale všichni se po mě otočili. "Tam nahoře je nuda," utrousil jsem a doufal, že to zabere. Naštěstí se všichni zasmáli a odvrátili se zase každý ke své porci jídla. Tyhle snídaně asi nebudu mít moc rád.

Před několika lety proběhla první vzpoura. Rada začala obcházet svobodný lid a polovičním se to nelíbilo. Jenže ten, kdo začal válku, byli oni, ne my. Železnokřídlí zaplnili ulice, bořili domy a svými ohromnými plamennými meči zabíjeli každého, koho uviděli. Stali se symbolem hrůzy. Během prvních týdnů se zrodil odboj vedený mým otcem, Hawmerem Silným. To on sjednotil stopadesát tisíc polovičních a pod jeho vedením se postavili Radě. V Deamerdonu nyní zuří válka a nikdo neví, jak to dopadne. Možná jsem utekl před válkou, abych se schoval v jiné. Možná jsem se jen snažil nalézt pomoc. Jenže když jsem opouštěl vzdušné město, nebyl jsem sám. Jeden Železnokřídlý po mě máchl mečem a já ho za to strhl s sebou. S jistým potěšením jsem mohl říct, že neměl jak létat. A pak mi došlo, že nemám jak ani já.

   Sardilion ležel na severozápadním cípu Beorneových hor. Byl postaven na velké pláni, uprostřed mrazivé bílé pustiny zvané Severní hranice. Hraničáři se ji tak rozhodli nazvat z jednoho prostého důvodu- za ní nebylo nic. Nebo nic, co by zajímalo lidi. Říkalo se, že v tam žijí malé a roztroušené klany trpaslíků a dolují kovy z velké hloubky hor. Trpaslíci však nebyli jedinými obyvateli.

   Serenity nás začala obeznamovat s mapou. Aleth nikdy neviděl Říše nakreslené a vypadal ohromeně. Já je všechny viděl z výšky, ale byly malé a k nerozeznání od sebe. Říše Severozápadu se vlastně dělily na tři nerovnoměrně velké díly- Severní pustinu, Středozápad a Jižní planiny. Podél východu se táhly hranice obehnanté Desátou zdí a za nimi...to nikdo nevěděl. Tvorové, kteří zpoza zdi vycházeli, měli s lidmi jen velmi málo společných rysů- ale všichni přišli za jediným účelem a to sehnat potravu. Lidské maso jim obzvlášť vyhovovalo. Říši nevládl jeden král, měla spousty měst a spousty samozvaných vládců, takže bylo velice těžké ji bránit. Města utvořila něco jako městský koncil, kde se jednou ročně města sjela, aby projednala společné zájmy- staříci se ale spíš přijeli pohádat o svých vlastních právech a nikdy nic nerozhodli. To, že vyčlenili Bílá křídla, jednotku, která bude strážit hranice všech tří částí Říší, byla snad jediná soudná věc, kterou dokázali.

Dopadl jsem, nevím kam. Probral jsem se uprostřed pole ve změti poničeného obilí. Svítalo a já si matně uvědomoval, že bych měl zmizet dřív, než přijde nějaký naštvaný sedlák a přetáhne mě cepem, ale nohy mi zdřevěněly a co bylo horší, necítil jsem křídla. Asi to bylo vysvobození, po té nekonečné agónii, ale tohle nevěstilo nic dobrého. Pokusil jsem se vstát. Zavrávoral jsem, ale dřepl jsem si a pak už to šlo. Narovnal jsem se a zkusil rozáhnout křídla. Nic. Zkusil jsem je dát od sebe. Nic. Ohlédl jsem se přes rameno a ztuhlami krev v žilách. Neměl jsem obě křídla. Jedno. Ze druhého zbyl jen krvavý skelet s červeně zbarveným peřím. Nervy v křídle ještě pocukávaly, takže se trochu hýbalo, jenže to nebylo mnou. Pak na mě dolehla ta drtivá pravda, že jsem se při pádu navždy zmrzačil. 

Sedl jsem si a nejradši bych se rozplakal. Slunce bylo netečné k mému žalu a teplým načervenalým světlem začalo omývat jednotlivé klasy. Pronikavá vůně zorané hlíny mi stoupala do nosu a někde v dáli jsem cítil jinou vůni, vůni čerstvě pečeného chleba z nějakého statku. Z transu mě vytrhl až štěkot psů a pohled na cep, který se nebezpečně a velice rychle pohyboval mým směrem.