Páni Domů 6: Ostnatcův příběh

"Není na prodej," odeskl zrudlý majitel a mě chvíli trvalo, než mi došlo, co tím myslí. Jakže? Tak já ho chytil, rozedřel jse si kvůli němu kůži a teď mě prostě jen tak odeženou? Vždyť ho ten tlusťoch ani nechce!

"Kolik za něj?" zavrčel jsem a přitom jsem propaloval pohledem obchodníkovo temeno. Strážci z městské hlídky se mu postavili bok po boku, takže na víc jsem si netroufl.

"Dvě stě forelů nemáš, hochu," houkl pobaveně obchodník a otočil se k odchodu. Popadl jse ho za rameno, ale městská hlídka mě zpacifikovala. Už chápu, proč je tu takový pořádek. Po té masáži, co mi předvedli, jsem byl rád, že zrovna mrzlo. Pohmožděniny alespoň ztuhly a nebyly tolik cítit.

Odebral jsem se opačným směrem, než obchodník doprovázený očividně koupenou tělesnou stráží, a zamířil ke kovárně. Zbrojmistr si mě hned všiml a usmál se.

"Nový rekrut co? Počkej, to budeš chtít koupit meč." Přistoupil k železnému koši a odtáhl vlněnou deku, která čepele pod ní chránila proti mrazu. Byla tam slušná sbírka zbraní od tesáků, přes rovné meče až po exoticky zahnuté šavle a falchiony. Já jen nerozhodně zavrtěl hlavou. "My fasujeme zbraně při výcviku a než půjdu do boje, bude to ještě nějakou dobu trvat. Nevím, jestli bych investoval poslední forely zrovna za meč." Kupodivu se kovář usmál a pokýval hlavou. "To budeš mít asi pravdu, no, meč ti bude nanic, tak co ti prodat? Víš co, vyber si něco sám, mám tu ještě zákazníky. houkni na mě, kdyby něco." Kývl jsem na pozdrav a jal se procházet mezi železnými koši, zatímco přátelský kovář zbrojmistr zase odešel. Kolem bylo spousta zbraní- od halaparten, přes sekery, meče až po sady vrhacch dýk, která se mi mimochodem velice líbila. Zaujal mě také velký zubatý štít ve tvaru slunce, přičemž místo slunečních paprsků byly sázely dlouhé zahnuté hroty. Otřásl jsem se při myšlence, jak to s tím muselo bolet. Přešel jsem k ponku a prohlížel si soupravu kladiv, některá novější, jiná skoro zničená a černá od žáru výhně, když jsem narazil na velice zvláštní věc. Vypadala jako dráp, zahnutý a lesklý a očividně se nosila jako prsten. Byla to taková drobná věcička, z postříbřeného kovu, která znázorňovala nějakého malého tvorečka se medově hnědýma očima. Uvědomil jsem si, že toho tvora jsem už viděl- a potkal jsem se s ním před necelou hodinou.

"Hej, kováři, kolik stojí tahle věc?" houkl jsem na něj. Napůl otočený ke mně, vypadal, že si prsten ani pořádně neprohlédl.

"Já ti hochu ani nevím, k čemu to je- ale vidíš? Není to žádný vzácný nebo drahý kov, navíc se povrch loupe, vidíš? Tam u oka toho ostnatce. Klidně si ho nech, je to taková cetka."

Ostnatec? Blesklo mi hlavou. Strčil jsem prsten do kapsy a když jsem odcházel kolem kováře, strčil jsem mu do ruky několik forelů.

"Díky za tu věc, líbí se mi." Kovář překvapeně zavrtěl hlavou. "Ale já ti ji daroval." Zasmál jsem se a opáčil jsem tím, že já mu zas daroval své forely. Ne, že by něco namítal. A já proč bych nezaplatil. Ať už oprýskaná cetka nebo ne, cítil jsem z ní magii a to dost starou a zašlou, možná dokonce Původní. 

Smrákalo se a navíc se schylovalo k dešti. Než jsem se vrátil do kasáren, kde jsme byli ubytovaní, byl jsem promoklý a moje nálada se podobala mrzutému medvědovi po probuzení. Kolem mě prošel Karr a radostně mi začal oznamovat, co všechno objevil, ale já kolem něj prošel tak lhostejně, že se zarazil a chvíli jen nechápavě zíral. Pak zrychlil a srovnal se mnou krok.

"Děje se něco, Tallethe?" Vrhl jsem na něj nabručený pohled a už se radši na nic neptal. Došli jsme do ložnic, odkud už se ozývalo Alethovo nemelodické chrápání. Hodil jsem sebou na Karrovu palandu, protože na moji se mi nechtělo a ignoroval fakt, že většinu té plískanice jsem strávil venku a byl jsem celý od bláta. Karrovi to nevadilo. Mág vody si palandu prostě usuší.

"Tak co je," vyjel na mě podrážděně Karr, až jsem překvapeně zamrkal. "Nic," opáčil jsem a odvalil se zády k němu. Karr se uchechtl. "No to vidím. Tak jak bylo na tržnici? A no ne, ty sis přinesl kamaráda?" Ztuhl jsem jako sto let staré prkno a pak mi to došlo. To, co mrzačilo moji náladu od té doby, co jsem opustil tržnici, nebyl fakt, že jsem toho ostnatce nakonec nekoupil, ani fakt, že jsem se vrátil úplně zmoklý. Bylo mi mizerně, protože se mému kamarádovi nějak podařilo proklouznout pod moji košili a celou cestu měl kvůli dešti zježené chlupy, takže mě to nepříjemně škrábalo. Teď vykoukla malá, polární lišce podobná hlavička zpod mého kabátu a se zasyčením začala nasávat okolní vzduch. Karr ji očividně upoutal, protože ostnatec se bleskurychle přesunul k němu, a když mu mág nabídnul zbytky od večeře, složil ostny a přitulil se k němu.

Nejdřív jsem pocítil osten žárlivosti, ale pak jsem se rozesmál. A Karr se mnou. Smáli jsme se, za okny crčely pramínky vody a jako uklidňující ukolébavka znělo Alethovo chrápání.