Páni Domů 11: Zvěst o legendě

Temno kolem mě kroužilo jako plíživý opar a drželo se tak těsně u mě, jak jen to bylo možné. Pokaždé, když jsem natáhl ruku a prohrábl ten příboj mlhy, o kousek se stáhl. Se zlomyslným úšklebkem jsem po něm chňapal a opar se stahoval dál a dál. Nemohl jsem vstát, tak jsem se za ním plazil a odháněl ho. Pak se má mysl najednou rozjasnila.

"Tallethe, Tallethe! Chlapče, jsi vzhůru?" Cizí ruka mě držela za rameno a třásla se mnou, jaky by ze mě chtěla vytřást život. Olmar stál nade mnou a zády stínil slunce, které....sem prosvitovalo skrze okna. Museli mě někam přenést, uvědomil jsem si, a rozhlédl se kolem.  Uviděl jsem Morlana, sedícího za stolem, jak něco míchá a zvučivě si prozpěvuje. Ten felčar se mi začínal líbit. Narovnal jsem se- což šlo už docela dobře- a prohlédl si lidi kolem, protože jsem si uvědomil, že je tu celý zástup lidí. Lidí, které jsem předtím vživotě neviděl. Z řady vystoupila Aldenil a klekla si ke mně.

"Zachránil jsi mého syna. Zachránil jsi celou moji rodinu." Vypadala dojatě a dokonce mě krátce objala, načež vstala a odešla. Dav zašuměl, pak se rozestoupil a vyšel Armus. "Máš potenciál, chlapče. Viděl jsem ho na první pohled, když jsi ke mně přišel," zasmál se starý kouzelník. "Proto ti dám ještě jeden dar, než odejdeš." Hodil po mně balíček zeleného plátna. I když jsem nevěděl, co to je, poděkoval jsem kývnutím hlavy a položil si Armusův dar na klín. Další lidé přicházeli a skládali mi dary- masti, květiny, balíčky jídla- a dokonce sadu loveckých nožů, které přinesl místní kovář. Lidé mi děkovali, že jsem je zbavil nájezdníků, i když já si z toho pamatoval velký kulový. Achjo. Brzy odpoledne jsem se rozloučil se sedlákovou rodinou.

"Půjdu hledat Bílá křídla do Bjerudu. Armus mi poradil, že tam dělají nábor pro nové rekruty na obranu Říší," řekl jsem. S Olmarem jsme si podali ruce, Aldenil mě lehce políbila na čelo. Emeth a Frett mě pevně objali, jako bychom byli bratři. Josta se rozplakal a plakal, dokud jsem ho nevzal do náruče- pekelně to sice bolelo, ale tuhle chvilku jsem si musel užít. Chystal jsem se k odchodu, když mě něco zatahalo za rukáv. "Ty se ani nerozloučíš?" zeptalo se děvčátko. Harleth, jak jsem na ni mohl zapomenout. Pevně jsem ji objal a vyzvedl do vzduchu, přičemž děvče nadšeně vypísklo.

"Tak," řekl jsem, když jsem se rozloučil se všemi. "Snad tu budete prozatím v bezpečí. Nájezdníci se mohou kdykoliv vrátit."

"Zabil jsi jim velitele," odvětil Olmar. "Pochybuju, že by se jen tak vrátili."

Vyprovodili mě na cestu a já se s neustálým ohlížením vydal po křivolaké cestě, vstříc Říším a dobrodružství.

...o 15 let později...

Toulal jsem se Říšemi více let, než jsem vůbec předpokládal.

Brány Bjerudu byly dokořán. Všude, kam až jsem dohlédl, byly zástupy lidí čekajících, až je někdo pozve dovnitř. Dva vojáci po obou stranách brány nechávali lidi přijít a zase odejít a vypadalo celkem bez šance se tam dostat. Hodiny jsem proseděl na zemi a jen tak bezcílně pozoroval lidi, co se chtěli přidat k Bílým křídlům- většinou obyčejné lidi, kteří zkoušeli štěstí. Nejvíc mě zaujali dva lidé stojící přede mnou, jeden silný, svalnatý mladík, který určitě ještě nepřekročil dvacítku. Ten druhý, to byla záhada. Měl na sobě kápi, která zakryla celou jeho hlavu, takže nebylo vidět nic než světle modré oči. Ta modř mi připadala...zvláštní, ale jako by se hýbala...

Zavrtěl jsem hlavou a probral se z nostalgických vzpomínek. Kde to vlastně jsem? Ach ano, Knihovna Foxů říkal Karr. Rozhlédl jsem se a našel Karra, jak stojí před jedním vysokým regálem plným zaprášených knih a listuje si v nějakém svazku. Cosi si přitom brumlal pod zlehka rašícím knírem.

"Našel jsi něco zajímavého?" zeptal jsem se.

"Co? Jo, no vlastně jo. Podívej," řekl Karr a podal mi knihu do ruky. Magie Tvorby pro elementární mágy, 2. vydání.

"Myslíš, že mě ta stará semetrika nechá si to půjčit?" zeptal se nejistě Karr a ohlédl se zpátky chodbou, kteoru stará knihovnice odkráčela.

"No když to neuvidí," zamumlal jsem a Karr se šibalsky zazubil. "Fajn." Schoval knihu bleskurychle pod róbu, až jsem se divil, jak to udělal. Pokrčil jsem rameny a šel se prohrabávat knihami, kterých tu byly tisíce.

Po celém odpoledni stráveném v Knihovně Foxů jsme si s Karrem vypůjčili každý asi půl tuctu knih- já legálně, zatímco Karr si je všechny nacpal pod svůj černý kaftan, přičemž jako by se z jednoho Karra stali dva. Na to, že četbu zrovna nemusím, jsem si vypůjčil tituly, na které jsem se těšil, až si je večer přečtu. Aletherum: Magická arkáda, poučující o druzích magie a jejich stupních, Enchanterství pro začátečníky, Runoskriptum jednoduchých věcí, Militaria: Cesta k magickému umění boje. Jediná kniha, která mě zarazila, byla Evangeliorum: Nesvatá kniha. Už jsem se s ní jednou setkal, v knihovně mého otce. Byla to kniha týkající se andělů a nesmrtelnosti, ale na rozdíl od obyčejných knih tahle měla Vůli. Vůli svého majitele zabít, když se jí zdál příliš slabý nebo se jí prostě nelíbil. Nebyla to hračka, ale vysoká úroveň temné magie, upřímně by mě zajímalo, co tady dělá. Pokud vím, existuje pouhých sedm výtisků. Dokonce i můj otec, vůdce nebeských jednotek, se jí bojí. Tuhle knihu jsem jako Karr schoval pod tuniku. Ta stará čarodějnice taky nemusí vědět všechno.

Vrátili jsme se pozdě večer. Aleth seděl do pasu nahý na posteli a brousil si svůj téměř dvoumetrový meč, byl do toho tak zabraný, že si našeho příchodu ani nevšiml. Když konečně zvedl hlavu a uviděl nás s náručí plnou knih, odfrkl si a vrátil se k práci. Aleth nenáviděl četbu.

Všichni tři jsme se převlékli a šli na večeři. Sál už byl narvaný k prasknutí, ale Erik nám zabral místa, takže jsme se nacpali na jedinou lavičku. Chtěl jsem mu poděkovat, ale vypadal dost zamyšleně. 

"Děje se něco, Eriku?" zeptal jsem se, když konečně zvedl hlavu. 

"To Lotta, vyrostla," zamumlal. Lidi okolo skrývaly úšklebky, vypadalo to, že už to řeší nějakou dobu. 

"Jak vyrostla," nechápal Aleth.

"Magie Proměny," řekla Amelie. Sladká plavovláska si posměšně odfrkla. "Oni ti neříkali, že ta tvoje kočka taky vyroste?" Erik zavrtěl nechápavě hlavou.

"Jo, říkali, ale nečekal jsem, že bude tak velká. Je mi skoro po ramena, když se promění," otočil se na mě. "Jen jsem jí chtěl dát kus masa a najednou se proměnila a zalehla mě." Ostatní se neudrželi a vybuchli smíchy.

"Co jste dělalli celej den, vy dva?" chtěla vědět Ijosta. "Něco zajímavýho?"

"Scháněli nějaký knihy," zabručel Aleth. "A že si jich přinesli pěknou hromádku."