Kapitola 2: Poutník z Luskanu

Probudila se krátce před polednem. To u ní nebylo úplně běžné, ale vzhledem k míře piva, které při včerejší oslavě vypila, se ani nedivila, že spala tak dlouho. 

Harpelovi jí poskytli pokoj v horních patrech jejich Břečťanového sídla. Byl to malý útulný pokojík se stěnami potaženými barevným krepem a vysokými okny, kterými sem pronikalo ostré denní světlo. Žena vstala a přešla ke stolku v rohu místnosti, kde stál džbán na mytí. Chladná voda ji trochu probrala. Když si žínkou umyla krk a obličej, došla k židli, kde leželo její prádlo. Natáhla si halenu i kalhoty, pak připnula kožený opasek a nakonec si natáhla vysoké jelenicové boty s mírně prodřenou podrážkou. Sešla dolů do hostince na snídani.

"Á, přeji dobré ráno," zahlaholil vesele Regweld a nešikovným kopancem pod stolem mírně odsunul židlo, aby si na ni Dann mohla sednout. "Doufám, že se vám u nás dobře spalo." Dann si s nepřítomným pohledem promnula ztuhlý zátylek a pak se zarazila, protože se na ni kouzelník povzbudivě usmíval.

"Úžasně," zamumlala a doufala přitom, že to znělo alespoň trošku věrohodně. "Poslyšte, hledám nějakou práci. Původně jsem si myslela, že byste mě mohli naučit něco ohledně magie, ale myslím, že vaše magie není tak úplně..." zarazila se a hledala ten správný výraz "stejná jako ta moje."

"Chápu," hlesl trochu zklamaně obtlouštlý kouzelník. "A co vlastně ovládáte, slečno?" 

Dann se mihl přes tvář sotva znatelný úšklebek. O nějakém ovládání nemohla být řeč. "Etér ohně. Jsem elementární mág." Kouzelník uznale vydechl. "Znám většinu mágů podél Mečového pobřeží, ale většina z nich jsou všeobecné mágové. Někdo, kdo ovládá čistý živel, to je velmi zvácné. Zdědila jste to?"

"Ne," odpověděla popravdě. Přitom se jí hlavou mihla vapomínka na dětství, obraz její rodné vesnice hluboko v lesích. Její lid měl hodně blízko k magii, ale rozhodně neovládal magii ohně. "Myslím, že jsem se s tím prostě narodila," dodala, pak se zamračila nad svou hloupou odpovědí. Jak jinak se dá taky magie získat.

"Ach tak,"pronesl pomalu kouzelník a promnul si spletený vous. Očividně jeho zlozvyk. "Nu, v tom případě byste měla zavítat do Luskanu. Věž mystických věd nabízí nejedno magické umění. Ovšem neočekávám, že byste tam našla tak nadaného mistra magie, jako jsou zdejší kouzelníci." Na to vstal od stolu a popřál jí hodně štěstí při hledání, načež se odkolébal pryč. Na jeho místo se však vzápětí posadil Harkl.

"Zdravím," pronesl rozjařeně a podal jí jeden ze dvou džbánků ovocné šťávy, kterou přinesl od baru. Dann k ní opatrně přičichla. Bezinky, s mírným nádechem skořice a mléka. Zvláštní kombinace. Opatrně usrkla a rty se jí zrkoutily v kyselém šklebu. Radši džbán rychle odložila.

"Slyšel jsem váš rozhovor," sdělil jí zvesela a přitom ignoroval fakt, že se právě přiznal k tomu, že je nestydatě poslouchal. "Chystáte se odejít?"

"Ano," řekla prostě. "Luskan mi nabídne asi víc příležitostí uplatnit své...nadání." Usmála se na něj, když zklamaně svěsil hlavu. "Určitě se tu zastavím, až budu mít cestu kolem," dodala honem. "Dlouhé sedlo kříží obchodní stezku na sever a já tím směrem určitě ještě párkrát půjdu." Harkl se nepřesvědčivě usmál. "To je dobře, budu se těšit na naše další setkání. Nemáte problém se zásobami?" Dann otevřela pusu, aby něco namítla, ale Harkl rozmáchle mávl rukou a na stole před ní se zčistajasna zjevil velký vak, nejspíš plný čestvých potravin.

"Páni," hvízdla žena a obdivně se na mladého kouzelníka zadívala. Tomu stoupla do tváří nachová barva. "Tu máte," řekl a podal jí vak. "A hodně štěstí."

Vyprovodil Dann až k brance v imaginárním plotu. Jednou jí stiskl ruku a pak po krátkém zdráhání jí vtiskl letmý polibek na tvář. Dann se ještě naposled usmála a vydala se na cestu.

Brána Luskanu zela dokořán. Dann prošla pod zvednutou padací mříží a vmísila se do všudypřítomného zmateného hemžení lidí, kteří přicházeli nebo odcházeli z města, všichni většinou za obchodem. Trochu si povytáhla vak a přehodila ho na druhé rameno. Chladný kov ji škrábal před hrubou látku košile do zad. 

Prošla několika ulicemi, přes rybí trhy, kde se obchodníci svým hlasitým vyvoláváním snažili přitáhnout pozornost k čerstvě vyloveným rybám, pražícím se u stánků na slunci. Zlehka se proplétala davem lidí a nevšímala si zvědavých pohledů, které se k ní přitahovaly. Ovšem, mladá žena cestující sama s dvěma velkými vaky na zádech, v kalhotech a mužské košili, to nebyla typická podívaná. Ještě podivněji vypadala její tvář, lemovaná trochu špinavými, téměř bílými vlasy. Šedé oči jako ukované z trpasličí oceli si obezřetně prohlížely masy lidí a hledaly známky nebezpečí.

Žena došla až k přístavu. Slunce na obloze pomalu ztoupalo a lehký vánek se opíral do plachet lodí kotvících podél mol. Vzduch byl prosycen vůní moře a ryb a koření, které jí připadalo exotické a neznámé. Sedla si k na místo, kde dlážděný chodník končil strmým spádem dolů k vodě a zahleděla se na přístav. Vaky si přitom položila podél boků, každý na jednu stranu. Z jedné z lodí právě námořníci vynášeli věci na břeh, svaly na holých předloktích se jim napínaly námahou. Dann je se zájmem pozorovala. Po tváři se jí rozlil slabý úsměv, který odrážel zájem o podívanou. Přistihla se, jak zírá na námořníky trochu víc než jen s povrchovými sympatiemi a podrážděně zamrkala. Zvedla se obrátila se nazpět. 

Nejbližší hostinec se jmenoval Palaš. Dvoupatrový dům celý ze dřeva snad krom kamenných základů vypadal trochu omšele, ale Dann se rozhodla neprotahovat svou pouť hledáním jihého místa k přenocování. Znovu si nadhodila oba dva vaky, aby se jí lépe nesly, a vkročila do dveří.

vduch byl prosycen pachem chmelu, dýmu a lidského potu, všechno smíchané dohromady. Podařilo se jí za okamžik zadržet dech a pak dýchat pouze ústy a tak, aby se jí z toho co nejméně točila hlava. Vybrala si stůl u zdi, blízko krbu, ve kterém zvesela plápolal oheň a olizoval velká polena. S úlevou dosedla na židli a natáhla si pod stolem nohy. Okamžitě k ní přispěchat hostinský.

"Dobrý den, ctěná dámo, mohu vám něco nabídnout?"

"Něco k jídlo," odvětila Dann a když hostinský trochu nakrčil čelo- koneckonců byal přece v hostinci- přiměla se dodat "ryba na másle by byla dobrá. A něco na spláchnutí."

"Pivo?" zkusil to hostinský, ale teď nakrčila čelo žena, protože si vzpomněla na oslavu Dne návratu a následné ranní probuzení s nepříjemnou bolestí hlavy.

"Radši víno, děkuji." Muž kývl a odchvátal vyplnit přání svého nového hosta. Dann přimhouřila oči a začala si prohlížet vnitřek hostince. Po celé místnosti byly nahodile rozmístěné stoly, ukterých seděl nejeden námořník a popíjel chmelový mok. Napravo ode dveří byl bar, nahrubo ztlučený z prken, avšak řádně ohoblovaný a nalakovaný, až se zářivě leskl. Velký, kamenný krb, stál naproti dveřím a zajišťoval světlo celé místnosti. Pomalu se chylovalo se k večeru, za okny tmavla obloha. Dann si všimla, že také přichází víc hostů. Hostinský se vrátil s talířem, ze kterého se kouřilo, a ženě zakručelo v břiše. Vedle večeře položil džbá s vínem a jeden pohár, pak si mírně poklonil a zase odešel. Dann se pustila do jídla a bylo to snad poprvé, kdy za celý den polevila její ostražitost. Toho využili dva muži, kteří odtáhli židle od jejího stolu a přisedli si.

"Cestujete sama?" zeptal se jeden z nich namísto pozdravu. Dann pomalu zvedla oči od jídla, chvilku si ho pozorně prohlížela, a pak zase obrátila svoji pozornost k jídlu. Jejího novhé spolustolovníka to očividně rozladilo.

"Na něco jsem se ptal," prohlásil hlasitě a jeho mrzutý tón přiměl několik nejbližších hostů, aby se k nim otočilo. Dann mu však stále něvěnovala pozornost. Druh jejího neotesaného spolustolovníka se na ni zamračil. "Moc toho nenamluvíte," prohodil a trochu nervózně se podíval po svém kumpánovi, který za tu dobu v obličeji zrudnul zlostí. Dann dožvýkala sousto a otřela si ústa.

"Na hloupé otázky neodpovídám, zvláště když večeřím, pánové. Kdybyste mě omluvili a sedli si k jinému stolu, tady už je plno," mile se na oba usmála, ale z očí jí čišel chlad, který řezal jako nabroušené ostří. Teď už se po nich obracel nejeden zrak. Hostinský zvedl hlavu od své práce u baru a vrhl na ně zneklidněný pohled. Vycítil blížící se rvačku, přestože jedním ze zúčastněných očividně měla být žena. Dann mu oplatila pohled a pokrčila rameny, jako by říkala já za to přece nemůžu. Naštvaný výtržník už vstal a svým prudkým pohybem srazil židli, až se převrátila. "Je nezdvořilý se takhle chovat, holka."

Dann mu věnovala zamračený pohled. "Nemyslím. Ale rozhodně je nezdvořilé někoho rušit u večeře. Pokud si odmítáte odsednout od mého stolu, ráda vám pomůžu." Ozval se sborový smích, jak se několik námořníků začalo zajímat o jejich rozhovor. Muž nahrbil ramena a bylo vidět, že se k něčemu chystá, když v tom přišel jakýsi muž a položil mu ruku na rameno. "Být vámi, odejdu v poklidu, pane," promluvil hlasem s jemným přízvukem značícím, že se jedná o člověka zvyklého mluvit pečlivě a nezvyšovat hlas, přitom navyklého, že ho všichni poslouchají. Dann zvedla oči a prohlédla si nově příchozího. Byl to vysoký muž s přímým postojem, uhlazený s pečlivostí nějakého výše postaveného člověka, který ví, jak se chovat ve společnosti. Na sobě měl klasickou námořnickou uniformu- tmavě modré kalhoty a košili, ale krom toho měl přes sebe přehozený dlouhý námořnický kabát a na hlavě měl posazený třírohý kobouk. Z obličeje toho Dann moc neviděla až na vlasy stažené to ohonu a nažloutlý vous.

Když se po něm násilník otočil, trochu zbledl. Už se ani neohlédl, jen rychle vstal a jeho kumpán ho následoval. Přihlížející zklamaně zabručeli a odvrátili se.

Nově příchozí se sehnul, vzal židli a postavil ji zpátky na její místo.

"Doufám, že vás ti pánové nijak zvlášť neobtěžovali," pronesl a pohledem se zeptal, zda si může přisednout. Dann ho pobídla kývnutím a odložila talíř s večeří stranou. "Ne, nestihli to, díky vám, pane. Jsem vám za to vděčná, nerada vstávám od večeře." Muž se pobaveně zasmál. "Opravdu vypadáte jako někdo, kdo by si s nimi poradil, pokud to tak můžu říct," prohlásil uznale. Žena pokrčila rameny. Mezitím přichvátal hostinský. "Budete si přát víno, kapitáne Deudermonte?" zeptal se a letmo se zadíval na Dann, která zaregistrovala jeho jméno. "Kapitán?" zeptala se.

"Ano, moje loď před několika hodinami přistála u břehu. Posádka skládá náklad a zítra brzy zase odplouvám. Nerad bych, aby obchod čekal," mrkl na ni přátelsky. Dann se usmála. "Asi bych vás neměla zdržovat od vaší ctěné práce." Zavolala si hostinského a zeptala se ho na volné pokoje. Muž však lítostivě zavrtěl hlavou. "Je mi líto, ale naše hospoda má plno. Mohu vám však doporučit nějakou jinou, kdybyste chtěla." Kapitán jejich rozhovor chvíli poslouchal, pak promluvil. 

"Co kdybych vám nabídl přespání? Moje loď je bytelná a námořníci jsou spolehliví, za to vám ručím." Už když ale dokončoval větu, Dann vrtěla hlavou.

"Ne, je mi líto, ale musím vaši nabídku odmítnout. Nemám lodě zrovna v oblibě." Omluvně se usmála a pak položila na stůl zlatou minci a vzala si své dva vaky. "Půjdu hold hledat jinam. Sbohem, kapitáne Deudermonte," řekla a vyšla z Palaše.

Vzduch venku byl s přicházející nocí chladný a vítaný. Oproti dusné atmosféře v hospodě se Dann mohla volně nadechnout.