Kapitola 2: Noc plná upírů

   Prudce zvedla ruce s pistolemi, a ve stejnou chvíli, jak jí muž sevřel zápěstí studenými prsty, vypálila. Jenže mimo. Stín v tom okamžiku trhnul jejími pažemi do stran a obě kulky tak neškodně proletěly kolem. Vyrazil jí zbraně z rukou, přitom ji pustil. Napřáhla se pravačkou sevřenou v pěst a zamířila mu do obličeje. Uhnul. Vykopla kolenem, ale chytil ji za nohu, levačkou ho těsně minula. Chytil i její dreuhou ruku a jak trhnul vzhůru, Katrin se ve vzduchu přetočila. Praštila sebou bolestně o zem.

"Jsi pomalá," zašveholil. Jeho hlas zněl jako vítr, který vzedme suché listí a to šelestí s nepříjemným tichým šramotem. Katrin věděla, že to není lidský hlas. S upíry ještě neměla tu čest, ale od malička o nich slýchávala, většinou v rozhlase mezi kriminálními zprávami. Jednou překvapivě zaslechla mezi obětmi své jméno- to pak šla na stanici, kde jim klidným hlasem oznámila, že ještě žije. Zjistila, že jméno nepatřilo jí, ale její matce. Byla v márnici identifikovat její tělo. Pak se protloukala všude možně, na záchytné stanici v Berthu byla častým hostem.

   Jak ležela na studené zemi, prsty se brodila v kaluži krve, která se od mrtvoly zvětšovala směrem k ní, vzpomněla si na nůž,který měla v kapse. Stín si k ní pomalu přidřepl, prst smočil v kaluži krve a s výrazem vědeckého analytika ho olízl. Oklepal se.

"Nemá to žádnou chuť," dodal na vysvětlenou směrem ke Katrin, jako by byla jeho druhu a mohla si na to udělat vlastní názor. Zadíval se na ni zvláštním bádavým pohledem, který jako by se ptal, jestli její krev není lepší.

Pomalu se k ní přiblížil, pak ještě o kousek blíž. když ji předtím odhodil, mimoděk si prokousla ret a teď cítila v ústech kovovou pachuť. Muž do ní zabodl pohled ledově šedých očí, pak jí otevřel ústa a jazyk smočil v její vlastní krvi.

"Lepší," vydechl. Prudce se přiblížil a teď bylo jasně vidět, jak se mu zorničky roztáhly a zuby prodloužily. Žena v tom okamžiku vytrhla nůž a zabořila mu ho až po rukojeť do krku. Upír zasyčel jako kočka a omámeně vstal. Katrin na nic nečekala a vyrazila opačným směrem.

---

Klíče zarachotily v zámku a dveře se s cvaknutím otevřely. Katrin vtrhla dovnitř a přibouchla, jako by ji snad někdo pronásledoval, ale od incidentu v uličce před necelýma dvěma hodinama se nic nestalo. Upír zmizel. Katrin nevěděla, jestli se vzpamatoval, ale teď na tom nezáleželo. Potmě došla do obýváku, což byla ještě kuchyň a ložnice v jednom, a postahovala okenní rolety, pak rozsvítila malou lampičku a svalila se na dvoumístnou pohovku. Tohle město ji začínalo nepříjemně tlačit, venkov ji začínal tlačit. možná je načase začít jinde nový život- ve velkých městech jako je Londýn, San Port, Ylladhore nebo Detroyt. Ale na to se radši vyspí.

---

Jela na motorce po dálnici do Londýna. Své typické oblečení vyměnila za lesklou černou kombinézu, a tenisky za kozačky s jehlama, protože si tak připadala méně nápadná. V Londýně nežila spodina- hrálo se tam o vysoké karty- zkorumpovaní politici, děvky jako nejlepší nájemná síla pro vraždění, kdepak, tam si jí určitě nebude nikdo všímat. Sešlápla plyn a zhasla světla. Úkosem se podívala na ručičku tachometru, která jemně vibrovala na stošedesátce. Vida, v Londýně bude za slabou hodinku.

---

Vysoké prosklené budovy se před ní míhaly jedna za druhou. Mrakodrapy, vysoké věže hotelů, jehly připomínající ubytovny, za které jste zaplatili buďto dvaceti dolary nebo celoživotní rentou- někdy obojím naráz. Mezi budovami se plazila čtyřproudá silnic, pod ní dvouproudá a pod tím země- místo, kam by Katrin zaživa nevkročila.

   Trochu ubrala rychlost a ignorovala semafory, na nichž blikala výstražná červená. Když jste měli motorku, bylo krajně neslušné jezdit na zelenou, protože pak jste se snížili na úroveň ubohých čtyřkolých vozidel. Předjela ji jiná motorka, zelený Gateway 405, a výsměšně zatroubila, čímž ji vyzívala na soukromý závod. Katrin místo toho vyhodila blinkry a uhla do kolmo navazující silnice.

   Zastavila po několika kilometrech v méně rušné čtvrti číslo 22, což znamenalo ve výšce 22. patra nad zemí. Prozkoumala ještě jednou adresu na zmuchlaném papírku, který vytrhla z telefoního seznamu, a zazvonila.

   Otevřela žena zhruba stejně vysoká jako Katrin- lesklé černé vlasy měla vzadu sestříhané na ježka a oči měla žluté díky nedávné laserové úpravě- jednomu z moderních trendů- zvané scatching. Původní barvu mohla kdykoliv obnovit odstraněním mentální zábrany, blíž o tom ale Katrin nevěděla nic. Žena si ještě všimla vytetovaného kříže, který měla na tváři- ovšem tak slabého, že ho bylo možné vidět jen tehdy, jí upřeně koukala tváří v tvář. 

"Přejete si?" pronesla žlutooká žena monotóně, jako by ji každé otevření dvěří mimořádně obtěžovalo.

"Je vidět, že ti Lodnýn svědčí, Aimm," řekla Katrin a žlutooká vytřeštila oči.

"Kate? já myslela, že jsi mrtvá," pronesla překvapivě hlubokým hlasem- další úpravou nutnou k nerozeznání totožnosti.

"Ne, erm...matka. Nějaký upír," opáčila Katrin.

"Přijela ses pomstít?" zeptala se Aimm zvědavě. "Jestli chceš, toho upíra ti najdu," nabídla žena své vražedné schopnosti tónem, jako kdyby nabízela moučník ke kávě.

Katrin se tiše zasmála.

"Není třeba. Nepůjdem radši dovnitř?"