Kapitola 1: Nitky života

-> zaměřeno na upíry, jak jste si přáli :-)

Noc se táhla jako přiopilý stín a zanechávala za sebou stopu pachu, těžkého a prosáklého lihovinou. Katrin seděla na sedadle v autobuse mířícího do Rowethry Corton a nejevila žádný zájem o dění kolem. Hleděla z okna na ulici města, kterým právě projížděli- na míhající se budovy a parky, na zamčené obchody s vysklenou vytrýnou nebo na šedé jednotvárné zastávky. Když se jí přišla nějaká stará paní zeptat, jestli je vedle ní volno, jen kývla hlavou a odvrátila se. Co jí bylo do kohokoliv kolem ní. Měla svůj vlastní svět, svoje problémy, naděje, žádosti. A okolí je ignorovalo, už dvaadvacet let. Možná někdy žádala o pozornost, když byla malá a její matka ji vychovávala v polorozpadlém domku na kraji Barrows Town, na místě příhodně se podobajícímu skládce, nebo když jednoho dne přišla policie a odvedla matku, silně závislou na alkoholu. Pamatovala si pohled onoho strážníka, netečný, bez zájmu. Nechali ji tam, jako by očekávali, že si pro ni nějací příbuzní přijdou- nebo možná věděli, že žádné nemá, ale bylo jim to jedno. Proč, proč by teď neměla ona ignorovat vnější svět? Od dětství se potlouká po ulici a nikomu to nevadí. Tak to má být, nikoho si nevšímá a nikdo ať si nevšímá jí.

Mechanický hlas v reproduktoru oznámil stanici na Evethyne's Road a stará paní sedící vedle ní se pomalu zvedla. Vrhla na ni zběžný pohled, snad se jí i trochu bála. Kdo by se nebál podivné ženy, která jen mlčky pozoruje město v rozkladu okénkem. Katrin na sobě měla tmavou koženou bundu, tričko rockové skupiny Royal, přiléhavé kalhoty a botasky s prošoupanýma špičkama. V rukách neustále nepřítomně žmoulala ucho od svého sportovního, ozhodně už dost opotřebovaného batohu, ve kterém měla zapakovaný celý svůj dosavadní život. Katrin si uvědomila, že od ní stařenka něco očekává, tak se na ni krátce podívala a věnovala jí úsměv. Jenže starou paní to očividně spíše rozladilo, takže se obrátila a rychle vystoupila. Někdy se člověk ničím nezavděčí, pomyslela si Katrin.

Konečně se dostali na okraj města a pak projížděli hodiny přes pole a vřesoviště. Krása Anglie spočívá právě v rozmoklé půdě a dešti za podmračeného počasí, i když si to většina lidí vůbec neuvědomuje. Vjeli do dalšího města a pak ještě do dalšího. Po pěti hodinách v autobuse, kdy žena nezměnila polohu a s tváří pořád obrácenou z okna odpočítávala dobu, kterou ještě pojede, minuli Norkfolk, Stanntfort, Nordayll a vjeli do posledního z měst. Zastavili už na kraji města a dveře se se zasyčením, jak zapracovala mechanická páka, otevřely. Dovnitř nastoupil muž a Katrin ihned změnila názor, že by svou pozornost za celou dobu jízdy měla věnovat jen krajině. Od prvního pohledu se jí zdál zvláštní. Ne divný, ale zvláštní. Z hlavy si sundal kapuci od mikiny, přes kterou měl těžký cestovní plášť absolutně neladící se zbytkem oblečení. Pod ním zahlédla tmavé kalhoty a opasek, za kterým se něco zablýsklo. Okamžitě zpozorněla, ale muž si přitáhl promoklý plášť těsně k tělu a zakryl jí tak výhled. Zaplatil řidiči jízdenku a sedl si hned dopředu v první uličce. Ostatně už nepojedou tolik zastávek, aby mělo cenu si sedat kamkoliv jinam. Když se otáčel ke svému sedadlu, přelétl pohledem zbytek cestujících a zastavil se na Katrin. V jeho bezvýrazné tváři se neodehrálo nic, co by ženu něčím zaujalo, ale jak mu pohlédla do očí, zarazila se před ocelově chladným pohledem. Pohledem zabijáka, napadlo ji vhodné přirovnání. Najednou už nechtěla v autobuse strávit ani chvíli, přestože to domů měla přes celé město. Rychle se zvedla, popadla batoh a přehodila si ho na záda. Prošla uličkou a u řidiče se zastavila, aby jí vrátil nazpátek drobné z jízdenky. Když vystupovala, vrhla ještě kradmý pohled na zvláštního muže. Nechtěla s ním mít společný už ani ten pohled, proto se odvrátila na druhou stranu a rázně vykročila pryč. Autobus zasyčel, jak se dveře opět zavřely. Neohlédla se, ale na zátylku jí naskočila husí kůže. Intuitivně věděla, že muž, který tu nastoupil, zase opustil autobus, a to těsně předtím, než se rozjel. Slyšela řidičovy nadávky a cítila pohledy ostatních cestujícíh ve svých zádech. S jistotou věděla, že muž vystoupil kvůli ní. Zrychlila krok a zamířila do útrob města, pryč od zastávky, co nejdál pryč od toho muže a od podivných událostí toho večera. Chodila ulicemi, doprovázená svým vlastním stínem a ještě jedním, který ji neméně vytrvale sledoval. 

   Katrin prošla několika bloky z okrajové části města do jeho centra. Říkalo se mu Central Park, jakási parodie na daleko honosnější- a hlavně čistší- náměstí v Londýně. Místo dláždění bylo vylité levným betonem, místo okrasných keřů tu rostl planý oleandr a místo žulových kvádrů sloužících jako provizorní křesílka byly rozbité dřevěné lavičky. Katrin zamířila k jedné z nich a posadila se. Za zády měla jeden z oněh oleandrů, pod kterým se válely prázdné krabičky od cigaret nebo ještě větší svinstvo, ale žena chtěla mít jistotu, že má krytá záda.

Na klín si položila sportovní batoh a teď ho ve spěchu otevřela a začala se prohrabávat jeho obsahem. Dala stranou zrcátko. lacinou rtěnku a klíčky od motorky, pak batoh opatrně převrátila dnem vzhůru a vysypala si zbytek na klín. Ven se vykutálel sklápěcí kapesní nůž, pepřák, ještě nepoužitý sáček pro milovníky psů, mobil a obálka s tištěnou, jasně červenou adresou na místní záchytku. To všechno si spěšně prohlédla, rozložila vedle sebe na lavičku a na chvíli se zamyslela. Očima přitom neustále těkala kolem, ale jejímu stínu očividně vyhovovalo, když ji stopoval nepozorován.

   Batoh se zdál absolutně prázdný, přesto ho teď Katrin popadla a ozvalo se zaskřípění, jak otevřela náhradní dno. Vytáhla dvě pistole s krátkou hlavní a zastrčila si obě za kalhoty. Pokud se její stín hodlá přibléžit, hodlá mu ona dát jednoznačně najevo, že bude mít hned dva problémy naráz.

Naházela věci zase zpátky, nůž si strčila do kapsy v bundě, batoh přehodila přes rameno a okamžitě přešla do sprintu. Koutkem oka zachytila stín běžící paralelně s ní. Zabočila do nějaké ulice, přeběhla silnici na červenou a odbočila mezi dva domy. Za sebou zaslechla zašustění a pak zvuk, jako když praskne větvička. Otočila se. Nic. S jistým pocitem úlevy se otočila původním směrem a pohlédla do tváře odporně vypadajícího chlápka.

"Nazdar, puso," zažvatlal a rty roztáhl do chlípného úsměvu. Natáhl se po ní, ale Katrin uskočila, vytáhla obě pistole a vystřelila šikmo dolů. Ozvala se jediná rána a chlap se skácel s hlasitým řevem na zem s prostřelenými koleny.

"To tě naučí, špíno," vyplivla žena vztekle, protože si uvědomila, že spustila stín z očí. Ten chlápek se umí pohybovat zatraceně tiše, pomyslela si, může být kdekoliv. Vrhla opovržlivý pohled na umírajícího, který se už jen občas zachvěl v kaluži krve. Otočila se a ztuhla.

"Zdravím," zašveholil temný hlas.

Její stín.