Kapitola 1: Mágové z Dlouhého sedla

Sníh jí sahal bezmála po stehna, ale Dann se jím brodila s odhodláním. Světla na západě pomalu uhasínala, jak se slunce schovávalo za obzor. Měla by si najít vhodné tábořiště. Všude kolem byl sníh, ale na jihovýchodě se rýsovaly první náznaky Páteře světa a první kopce byly jen několik mil daleko. Žena zaťala zuby a zrychlila krok.

O tři hodiny později byla na pokraji svých sil. Z kopečků v dáli se staly vysoké kopce, které se nyní tyčily přímo před ní. Sníh ustoupil šedavé zemině s polozvadlou stepní trávou, kterou byli schopni žvýkat jen výjimečně přizpůsobiví stepní kozy. Kéž by tu teď nějaká byla, postekla si Dann a její žaludek zamručel na znamení souhlasu. Vylezla na nejbližší kopec a rozhlédla se kolem. Někde u úpatí svahu viděla dolinu obklopenou houštím. Ze severu ji chránil kopec, na kterém stála a z ostatních stran byla jen těžko vidět. Dneska tam bude muset přespat. Sebrala poslední zbytky svých sil a sešla kopec. Ranec na zádech jí s hlasitým rachotem poskakoval a hrozil, že ji každým okamžikem strhne dolů. Konečně stanula nohou na rovné zemi. Její útočiště, které vypadalo tak nadějně z vrcholu kopce, se nakonec zdálo být nevhodným. Bylo totiž už obsazené. Uprostřed mýtinky hlasitě chrápal velký huňatý medvěd stočený do klubíčka. Co jí přišlo zvláští byl fakt, že měl na sobě kožené popruhy a kolem mohutného krku kožený řemen a na něm spoustu malinkých zvonečků. Opatrně se přiblížila k němu, ruce na rukojetích zahnutých mečů. Medvěd otevřel jedno hnědé oko a výhružně zavrčel. Dann rychle tasila, ale najednou ji něco chytlo za rameno a za zády se jí ozval mužský hlas.

"Klid, děvče. On ti neublíží." Dann se prudce otočila a srazila přitom ruku stranou. "I když ty mu možná ano, podle tvé nálady," prohodil muž a zeširoka se zasmál. "Pokud tu chceš tábořit, budeš si muset zvyknout na přítomnost jednoho medvěda. A jednoho potulného komedianta, děvče."

Dann si odfrkla. "Neříkej mi děvče, nejsi starší než já." Rozhodně nejsi starší než já, problesklo jí hlavou. 

"Dobře, dobře," zvedl muž v obraně ruce. "Já jsem Kayl, kejklíř a vypravěč," uklonil se.

"Dann," opáčila žena. Obezřetně se podívala po medvědovi, pak shodila ranec ze zad a posadila se blízko k ohni, který kejklíř na noc rozdělal.

Seděli tam skoro až do svítání a Kayl jí vyprávěl příběhy, které pochytil v Luskanu a dalších městech. Vypadalo to, že je opravdu velmi dobrým vypravěčem. Jeho hlas byl hluboký a klidný a Kayl ho obratně používal na vyzdvihnutí atmosféry. Jeho tvář jakoby vyprávěla s ním. Kulatý, ale štíhlý obličej s rovným nosem podtrhovala ostře řezaná brada s masivní čelistí. Zpoza tmavého obočí na ni hleděly dvě hnědé oči s šibalským výrazem, ale Dann se nejvíc líbily jeho rty. Měl široká, věčně se usmívající ústa, kolem kterých rostlo tmavé strniště. Muž zachytil její upřený pohled a usmál se na ni. 

"Chtěla by jsi slyšet ještě nějaký příběh?" Dann váhavě zavrtěla hlavou. "Jsem unavená, měla bych jít spát."

"Noci jsou tu chladné, půjčím ti kožich." Odněkud vylovil huňatou pokrývku, která vypadala jako zmenšená- a hlavně mrtvá- verze medvěda dřímajícího v táboře. "A co ty?" zeptala se Dann. 

"Lehnu si taky k Chundeláčovi," odvětil Kayl. Přešel k medvědovi, který otevřel jedno hnědé oko a zamručel. Kayl se mu bezostyšně natáhl mezi přední pracky a jednu z nich přitom použil jako polštář. Zdálo se, že to medvědomi nevadilo. Dann si přitáhla věci blíž k ohni a stočila se pod kožichem do klubíčka. Usnula v okamžik, kdy se oblohy dotkly první ranní paprsky slunce.

Když se později probudila, Kayl ani medvěd už v táboře nebyly. Oheň teď už jenom slabě doutnal, vítr rozfoukal uhlíky na všechny strany.

Po snídani si Dann zabalila věci a vydala se na cestu. Od kopce na jih už sníh tál. Na polích táhnoucích se podél pobřeží moře bylo vidět lesknoucí se plochy roztáté vody, kam až oko dohlédlo. Dann věděla, že kdyby sledovala ty vodní stopy, dostala by se až do Luskanu, ovšem ona mířila jinam. Směrem na jihovýchod, daleko víc na jih, se nacházelo Dlouhé sedlo.

Žena přidala do kroku a po chvíli se krajinou začalo rozléhat melodické tiché hvízdání.

Dva desetidny pochodu podél Páteře světa a další desetiden cesty po cestě, která se vinula na jih, konečně uviděla Dlouhé sedlo. Byla to malá vesnice, spíše osada, která se táhla podél cesty. Dann na ni pohlédla trochu zklamaně. Představovala si přinejmenším nějaké město, ale to, co viděla, byl pouze shluk několika domů a dřevěný plot obehnaný kolem celé vesnice. Samotné sídlo, jak svůj domov Harpellové hrdě nazývají, bylo několik větších domů ležících za potokem, přes který vedl most. Ještě před ním tudy vedl dřevěný plot, který vypadal poněkud zchátrale. Dann spatřila branku a vydala se k ní. Ovšem když chtěla vzít za kliku, do něčeho narazila.

"Co to sakra..."

"Že by Harpellové čekali návštěvu?" ozval se hlas zpoza plotu. Odněkud se vynořil obtloustlý muž ohnutý pod tíhou vlastního těla a rozdurděně na ni hleděl, jako by se dopustila nějakého zločinu. "Co tu chceš, děvče?" Dann potichu zaklela nad tím, že už druhý člověk ji označil jako "děvče", a donutila se usmát. 

"Jmenuji se Dann a hledám věhlasně proslulé mágy Harpely. Pokud vím, bydlí tady."

Kouzelník se ušklíbnul. "To jo, otravujou mi život už bezmála čtyřicet let," zamručel podrážděně. "Takže vy chcete navštívit Harpelly? Nu, čirou náhodou jste na jednoho už narazila- Regweld Harpel, k vašim službám." Tlustý mág se uklonil, kam až mu to jeho mohutné tělo dovolilo.

"Pojďte za mnou," vybídl ji, když si ale všiml, že Dann jen bezmocně pkrčila rameny a omluvně se usmála, zabručel. "Ta branka je jen na ozbodu, vchod je tamhle tou mezerou." Ukázal prstem na několik planěk plotu. Dann přimhouřila oči. Všimla si, že plot je pouze nakreslený. Celé sídlo Harpelů musela obklopovat nějaká neviditelná bariéra, které si doteď nevšimla. 

Dovnitř už prošla bez problémů a následovala Regwelda přes jakousi imitaci zahrady k sídlu.

"Břečťanové sídlo, tak tomu říkáme," prohodil kouzelník, když se kolébal po pěšině dál. "Harpelovic rodina tu žije už mnoho generací. Harkl by ti o tom mohl vyprávět."

"Někdo o mě mluví?" Zpoza zatáčející pěšiny se vynořil další kouzelník, muž ne mnoho přes dvacet, v tmavě modré róbě s křiklavě vyhlížejícím pláštěm posetým slunci a měsíci různých tvarů a velikostí. Když spatřil ženu, tváře mu znachověly a muž se s rozpačitým úsměvem neohrabaně uklonil.

"Vítám vás v Břečťanovém sídle, ó vzácná návštěvo." Dann nemohla jinak než s uchichtnout. Decentně si odkašlala a pak podala Harklovi ruku, čím ho natolik vyvedla z míry, že opět začal koktat. Regweld se na druhého Harpela zamračil.

"Překážíš, Harkle. Snažím se tu provést dámu. Kdybys kousek poodstoupil," začal do Harkla vehementně strkat a poposouvat ho z pěšiny na trávník, "ukázal bych tady dámě dům." Poněkud neotesaně popadl Dann za ruku a odtáhl ji od Harkla, který ještě překvapeně stál na místě a něco koktal.

"Je trochu nervózní, když se potká s nějakou pěknou dámou jako vy," vysvětloval překotně Regweld, aniž by si uvědomil, jak prostořece to zní. Zavedl ji na kopec, kde stály tři budovy- stáje, alchymistická dílna a sídlo Harpelů.

Harpelovic dům vypadal impozantně. Přestože základ tvořila obyčejná budova z kamenných kvádrů a dřevěných prken, na všechny strany trčely jako pařáty nějaké obludy věže a věžičky a okna obřích rozměrů dávala domů ještě bizardnějšího vzhledu. Hrůzná krása, tak by to Dann nejraději označila, ovšem nechtěla se Harpelů dotknout. Otočila se k Regweldovi a odkašlala si.

"Je to opravdu krásné sídlo, pane kouzelníku." Obtlustlý muž se potěšeně zasmál a pozval ji dovnitř.

Prostorná místnost byla postavená jako hostinec. Podél stěn zešikmených ať už nepovedeným kouzlem nebo zvrácenou architektonickou představou nějakého Harpela stály dřevěné stoly, u kterých sedělo množství čarodějů a kouzelníků, očividně zabraných do nějakých důležitých rozhovorů. Vypadali, jako by se sešli ze všech koutů světa- pláště v odstínech tmavě modré a purpurové, špičaté klobouky lemované zeleným sametem. Někteří nosili volné kalhoty, jiní dávali přednost hábitům sahajícím až ke kotníkům. Dann žasla, kolik různých mágů se tu celkem sešlo.

"Přijeli oslavit Den návratu," prozradil Regweld a usadil ji k jednomu ze stolů.

"Den návratu?" nechápala žena. Regweld si promnul vous, který mu lemoval tváře a na bradě se stáčel do směšného malého cůpku.

"Den návratu je důležitým kouzelnickým svátkem. Nikdo už si přesně nepamatuje, co vlastně znamená, ale všichni se tu každý rok z nostalgie sejdou. Není to milé?" zasmál se a Dann si v duchu pomyslela, že Harpelovi musí být hodně divná rodina mágů. Rozhlédla se kolem sebe. Všimla si, že dovnitř vstoupil Harkl a sleduje ji zaujatým pohledem. Regweld si ho nejspíš taky všiml, protože se zamračil a s nevelkým nadšením na něj mávnul, ať si k nim přisedne.

A tak Dann strávila první den a večer v Dlouhém sedle, obklopená divnými kouzelníky v daleko divnějším domě. Pokud tohle nebyl osud, tak co jiného.